Jak na věc


věty se skládájí ze

Integrace lomené racionální funkce (0)

    Tento důsledek říká, že limitu posloupnosti můžeme často počítat jako limitu funkce v nevlastním bodě, pokud to je možné. Pokud existuje limita funkce, existuje i limita posloupnosti a je jí rovna. V praxi tak často převedeme použitím Heineho věty výpočet limity posloupnosti na výpočet limity funkce, neboť pro výpočet limit funkcí existují silnější nástroje (především pak Věta o limitě složené funkce).
    Účelem doplňovacích otázek je doplnění neúplné znalosti věci. Slovosled mívají stejný jako v češtině, začínají tázacími zájmeny nebo příslovci: quis?, quid?, ubi?, quandō?, quō?, quōmodo?, cur?, ... Například:
    Všiměme si, že v uvedeném příkladu není oproti češtině použit dvojitý zápor. Dvojitý zápor známý z češtiny totiž v latině neplatí. Zdvojení záporu by latinské větě paradoxně dodalo silně kladný smysl. Výraz nihil nescit by tedy neznamenal, že dotyčný nic nezná, ale právě naopak, že ví skoro všechno. Opět je ale potřeba všímat si kontextu – v dalším příkladu se obě záporná slova už nepopírají navzájem, a věta zůstává proto záporná.
    Sluha, dobrodruh, učenec, nenápadný, ale všeho si všímající muž. Nebo také neomalený, poťouchlý a drzý lokaj, vzbuzující všeobecné zděšení. Spíše však první část této charakteristiky bude bližší pravdě. Kdo by byl schopen přestěhovat svého pána, aniž by mu cokoli řekl, do obytné lodi na Vltavě? Zároveň by...


Limity posloupnosti ve sbírce řešené pomocí Heineho věty

    Vyjadřují účinek hlavní věty. Jsou uvozeny spojkou ut, která se v těchto případech překládá jako že. Kromě toho existuje i vztažná forma účinkových vět. Hlavní věta, která účinkovou větu uvozuje, často obsahuje příslovce nebo přídavné jméno vyjadřující zvýšenou míru vlastnosti: ita, sīc, adeō (tak); tantō (natolik); tam (tak, natolik); tālis (takový); tantus (tak velký). Konjunktivy se ve vedlejších větách účinkových kladou nezávisle na čase hlavní věty.
    Těmito otázkami zjišťujeme, která z přinejmenším dvou možností je správná. V latině bývá první člen nepovinně uvozován částicí utrum, či -ne, druhý a další členy částicí an. České „nebo ne“ se překládá latinským an nōn. Několik příkladů:
    Konjunktiv samostatných a hlavních přacích vět se nazývá konjunktiv přací. Tyto věty často uvozuje částice utinam, po níž následuje konjunktiv imperfekta. Příklady:


Zakladní metody výpočtu limit posloupností (35)

    Zápor je v latinských větách vyjádřen buď pomocí některé ze záporek (nōn, nec, neque, nē, haud, ...), nebo slovem, jehož samotný význam je záporný – obvykle nějakým záporným zájménem, příslovcem nebo adjektivem. Ovšem věty, ve kterých se vyskytuje zápor, nemusí být vždy záporné. Je potřeba rozlišovat, zda negace platí pro celou větu, nebo celé souvětí, nebo jen pro větný člen. To se poměrně snadno pozná z kontextu dané věty. U záporky si stačí všimnout, před kterým slovem je použita (neboť právě to zpravidla popírá) a jakou úlohu má toto slovo ve větě. Nōn scholae sed vītae discimus. (Ne škole, ale životu se učíme.) Tato věta obsahuje zápor, přesto je její vyznění kladné (přece jenom se něčemu učíme). Napovědět může v podobných případech i použitá záporka; např. záporka haud většinou popírá jen jednotlivá slova, naopak souřadící spojka neque, někdy zkráceně psaná jako nec, dává tušit zápornost celé věty, jako v následujícím příkladě:
    Na tyto otázky se odpovídá buďto zopakováním slov z otázky, anebo příslovci – např. kladně odpovídáme: etiam, sīc est, ita, ita vērō, vērō, sānē atd.; záporně pak: nōn, nōn ita, minimē, minimē vērō, …
    Konjunktiv perfekta vyjadřuje minulý ukončený děj, a překládá se proto do češtiny indikativem minulého času slovesa v dokonavém vidu. Místo spojky ut se někdy používá vztažného zájmena, které se pak v takovém případě překládá jako že.


Limita posloupnosti a limita funkce (3)

    V klasické latině bývají různé druhy vedlejších vět příslovečných nahrazeny ablativem substantiva či zájmena ve funkci podmětu věty vedlejší a ablativem participia ve funkci přísudku. Tato vazba využívá pouze participií prézenta a perfekta. Je důležité si uvědomit, že participium prézenta má význam aktivní a vyjadřuje děj současný s dějem věty hlavní, kdežto participium perfekta má význam pasivní a vyjadřuje děj předčasný před dějem věty hlavní (výjimku tvoří participia perfekta od deponentních sloves, jejichž význam je aktivní). Vazby ablativu absolutního se do češtiny překládají zpravidla vedlejšími větami příslovečnými různého druhu s různými spojkami (např. „když“, „protože“, „ačkoli“ apod.), případně předložkovými vazbami s významem příslovečného určení (času, příčiny, přípustky atd.).
    Vyjadřují vlastní obsah věty hlavní. Ve větě hlavní je tento obsah pouze předestřen. Začínají většinou spojkou ut, která se obvykle překládá jako aby, nebo že. Spojka nē se překládá jako aby ne-. V tomto typu vedlejších vět se užívá konjunktivu prézenta nebo konjunktivu imperfekta v závislosti na čase hlavní věty. Pokud je v hlavní větě použit některý z minulých časů, stojí ve vedlejší větě konjunktiv imperfekta, jinak se v ní vyskytuje konjuktiv prézenta.
    Pro každou posloupnost (left(x_nright)) čísel z (Dleft(fright)) takovou, že (x_nneq a) a (limlimits_{nto+infty}x_n = a), platí (limlimits_{nto+infty}f(x_n) = L).
    Ptáme se na ně: Proč? Za jakým účelem? Začínají spojkami ut, nē, které se překládají jako aby, aby ne-. V účelových větách se užívá konjunktiv prézenta nebo konjunktiv imperfekta v závislosti na čase hlavní věty. Pokud je v hlavní větě použit některý z minulých časů, stojí ve vedlejší větě konjunktiv imperfekta, jinak se v ní vyskytuje konjunktiv prézenta.


Podílové a odmocninové kritérium (0)

     Ovšem pozor: pokud příslušná limita funkce neexistuje, o limitě posloupnosti to nic neříká. V takových případech musíme volit pro vyšetřování limity posloupnosti jinou techniku.

Copyright © Dossani milenium group 2000 - 2019
cache: 0000:00:00