Jak na věc


ulici se potloukam

TEST: Sledujete pořad MALÉ LÁSKY pozorně?

                    Po jídle zamířím na vrcholek. Posadím se a můj pohled se zaměří na paneláky, které stojí v dáli. Když vyjdou hvězdy, sleduji, jak se třpytí a jako poslední vyjde Měsíc. Jde si sám, jako král nehledě na to, jak daleko jsou jeho společnice hvězdy. Přemýšlím, jestli se mu někdy nestýká po pohlazení hvězdy, či její záře. On má hrdost a nemá potřebu přátelit se s někým.


Sexy Lukáš Hejlík z Ordinace: Ano, budu se svlékat

    Jmenuju se Viktor. Je mi čtyřicet jedna let. Jsem... nebo, no dobře, donedávna jsem byl učitel hry na housle v Základní umělecké škole v tomto maloměstě. Někteří z vás mě znají, to jsem si jistý, je mi to jasné ze zvědavých pohledů, které mě sledují na ulici, tím spíše, že se často nedokážete ovládnout, abyste se za mnou neotočili. Načapal jsem vás nesčetněkrát, pamatujete? Když jsem kolem vás prošel, ještě jsem udělal pár kroků a když jsem cítil pohled zabodnutý do mých zad, rychle jsem se otočil a načapal vás! Načapal jsem vás, jak se za mnou díváte, zvědaví a jakoby vyděšení, nevím proč. Vycenil jsem na vás zuby v pokusu o úsměv (bylo zábavné vidět vaše oči vytřeštěné překvapením a strachem) a náhle – téměř jsem vás zastavil! – jste si hleděli cesty a svých věcí! Poslední dobou se stále potloukám po ulicích a přemýšlím, co budu dělat na Vánoce. Vím, že vy je strávíte s rodinou. A co já? Uvědomil jsem si, že musím najít někoho, kdo bude stejně sám jako já, bez rodiny, abych ho mohl p
    Určitě každý si dokáže představit nějakou zašlou uličku ve městě. Když si ji představíte, tak ta ulička se nachází za restaurací či nějakým klubem. Musí tam být příšeří, aby nebyla vidět ta špína, která se rozprostírá po celém place. Nesmí se zapomenout na popelnice a poházené papírové krabice, do které občas spadne nějaký opilec či poslouží bezdomovci jako zateplení při chladné noci, aby přečkal zlé období. A když jsme u bezdomovců, najdou se tací, kteří mají své věrné zvířecí přátele, takže v naší uličce nesmí chybět občasné písknutí myši nebo vytí psa a občasná procházka kočky, snažící se najít něco k snědku.


Sexy Lukáš Hejlík z Ordinace: Ano, budu se svlékat - Doma.cz - magazín pro Váš úspěšný den

                    Dnes už jídlo mám před domem a tak můžu pokračovat. Hezky k pánům, ale žádné překvapení mě nečeká, a tak pokračují dál. Před obědem si zaskočím ke škole a slyším, jak se odněkud ze spodních pater ozývá hlas učitelky. Půjdu se podívat, co se tam děje. Dospělá dvojnožkyně sedí na lavici a ostatní sedí na koberci a poslouchají, co učitelka říká. Když domluví, zvedne se a jde ke stolu, za kterým obvykle sedívá. Vytáhne velkou dřevěnou věc a řekne: „Takže děti tohle je kytara" a opět se posadí na lavici.
    Kvízové hry se v posledních letech zabydlely v českých hospodách i obývácích a není se čemu divit. Provětrat mozkové závity a poměřit znalosti s přáteli je skvělý způsob, jak si zpestřit večer!
    Prozradil jsem Nuše své plány, ale hned pozvání odmítla pod záminkou, že když mě posledně navštívila, necítila se u mě dobře. To bylo poprvé, kdy u mě byla. (Nyní chápu, že i naposledy.) Mořil jsem se dobrých pár měsíců, abych ji k návštěvě přesvědčil; narážel jsem na ni všude, protože měla – opravdu náhodou! – stejnou cestu jako já (nebo mě možná sledovala? Hmmm.... i to je možné), ale přestože se zdálo, že se jí v mé společnosti líbí, tvrdohlavě odmítala pozvání na čaj v mém bytě. Přesvědčit ji dalo práci, ale byl jsem rád, že se mi to podařilo (Pamatuju si, že jsem chtěl samou radostí skákat jako mladík, ale ovládl jsem se, abych ji nevyděsil.)


Divačky Ordinace se radují z nové postavy v seriálu: je jí sexy herec Lukáš Hejlík.

                    Tím se dostáváme k mému příběhu, který začíná právě v takovéto uličce. Jsem kočka. Narodila jsem se v krásném teplém domově obklopena láskou. Teď si nejspíš říkáte, jak taková kočka mohla skončit na ulici. Vlastně je to jednoduché. Když jsem se narodila, měla krásný bílý kožíšek. Koupili si mě lidé, kteří byli velmi pověrčivý. A když jsem se jednoho dne probudila, můj kožíšek měl černou barvu. Mé dvojnožce chytil strach a vyhodili mě ven na ulici nehledě na to, jak hrozná mi byla zima. Několikrát jsem se pokoušela vrátit domů, ale oni mě nikdy nevzali zpátky. Jenom po mě hodili nějaký předmět, který mi nejednou přistál na zádech. Od té doby žiji v té uličce za restaurací, kde mám alespoň dost jídla.
    Primář Dalibor Frynta je k našemu všeobecnému žalu pryč, namísto něho se objevil jiný charismatický kamenický lékař: Jáchym Kalina. Hraje ho Lukáš Hejlík. A jaký je nový lékař kamenické nemocnice? Lehkomyslný, pohledný, veselý, s děravým srdcem a spoustou obdivovatelek. Je sympatický a leccos mu projde. O negativní postavu se však rozhodně nejedná - je dobrosrdečný, miluje svou rodinu a v neposlední řadě je to vynikající chirurg.


Vybavíte si učivo ze základky? Novinka od Albi vás vrátí Zpátky do lavic!

    Jednu nohu dá na židli, kterou má před sebou. Levou rukou uchopí dlouhý krk a pravou rukou pohladí dlouhé struny táhnoucí se po celém těle kytary. Učitelka začne pravou rukou opakovaně drnkat na struny a levou rukou začne jezdit po krku kytary. Najednou se dětské hlasy rozezní a zpívají a učitelka se k nim přidá a dohromady spolu tvoří úžasnou kombinaci. Poslouchám zvuky, která kytara vydává. Doufám, že nikdy nepřestane. Když mě ale opět vyruší zvonění. Děti se zvednou a odchází, jen dospělá dvojnožkyně zůstává a dává nástroj do obalu a pak si zaboří hlavu do rukou. Nepochopeně se na ni dívám, ale pak přeruší hlad a odcházím na jídlo.
    A pozor, na zamilované a svlékací scény také dojde, divačky, těšte se. Nový lékař bydlí v bytě, který obýval zesnulý Frynta. Ale s Fryntou ho nesrovnávejme, je jiný.
    A nenechme se zmást, floutek a svůdce je jen na povrhu, ve skutečnosti je uvnitř křehký. Asi to tak bude, je to člověk, který něco umí, chirurg, plastik, do toho je ovšem i na ženský, připouští Lukáš Hejlík. Ale nebude působit negativně i přesto, že ženy často opouští.


Přihlášení k odebírání newsletteru

                    Hledím vzpomínající se na tyto momenty, které jsem viděla tolikrát. Někdo někoho vyhodí a on se musí toulat po okolí. Začala jsem ty dvounožce přirovnávat k sobě – jsou bez domova, touží, aby je někdo miloval, a chtějí jít zpět. Vracím se tedy se svěšenou hlavou zpět ke svému domu, kde je vše při starém. Odpadky opět špiní zem, po které chodím. Je zde zase cítit pach opilce, který si ustlal vedle mého domova. Tak si smutně zalezu do krabice, vyčistím si kožíšek a stulím se do klubíčka. Ráno bylo, jako každé jiné. Vzbudil mě opilec, snažící se zjistit, kde vlastně je. Když se odbelhá pryč, vylezu, protáhnu si ztuhlé packy a jdu na snídani k nejbližší popelnici. Tentokrát mě čeká chutná ryba. Vyrazím potom k bývalým pánům. Opět nic. Ve škole chybí má oblíbená třída. Hned se tedy otáčím na tlapce a mířím zpět ke svému domovu. V cestě mi ale stojí odvěký nepřítel všech ztracených zvířat. Někdo si musel všimnout toho, že se kolem školy potloukám. Držel v ruce tyč. Pomalu při
                    Poslední pohled na tyrana a za ním vidím tu malou holčičku, která se tiskne k vysokému dvojnožci. Jak mě mohla zradit? Myslela jsem, že bude moje nová paní. Zklamala jsem ji nějak? Proč tohle udělala? Nezbývá nic jiného než další noc v pekle, kterému jsem se už naučila říkat domov. Ráno moje cesta nezahrnovala bývalé páníčky. Ani ke škole se mi moc nechtělo. Nakonec jsem dospěla k závěru, že se bude dočítat pohádka. Vyskočím jako obvykle na parapet, uvelebím se do klubíčka a pomalu zavírám oči a zaposlouchávám se do příjemného hlasu učitelky. Přišlo mi to jako minuta. Pamatuji si celou knihu nazpaměť, ale pořád se mi líbí. Asi ještě chvíli zůstanu a budu na sluníčku. Cítila jsem, jak mi černou srstí proniká slunce až na kůži. Znova usínám.
    Nemůžu se té pohádky nasytit, vždy se mi líbí a poslouchala bych ji celý den. Moje myšlenky vyrušilo až závěrečné zvonění a křik dětí běžící někam do neznáma. Seskočím z parapetu a jdu zpátky do uličky doufajíc, že už tam bude jídlo.


Jak sdílet naše videa a články s vašimi přáteli?

                    Po ranním probuzení a otevřu oči, vidím malou změnu. Moji uličku nějak vyčistili. Popelnice jsou prázdné a krabice zmizely. Postavím se tedy a protáhnu si tlapky. Vyrazím, aby si obstarala snídani. Jdu tedy k mému záložnímu místu, kde konečně najdu něco k snědku. Musím tedy svoji rutinu urychlit. Jdu rovnou ke škole, protože dnes se má čist má pohádka. Stačí mi jen vyskočit na parapet okna a zaposlouchat se do učitelčina hlasu. Zavřu oči a už mi v hlavě zní: „Takže děti skliďte si věci a položte hlavu na levici a poslouchejte pohádku, kterou vám chci přečíst. I ty Marku! Bylo nebylo...“ 
    Máte námět na článek v našem magazínu? Chcete napsat článek o vaší kapele, máte nové album či videoklip, popřípadě jiné zajímavosti ze světa romské kultury?
    Chci být jako on. Nechci toužit po pohlazení nebo aby mě někdo miloval. Pro moji smůlu, ale nejsem takový tvor. Musím se plížit po uličkách a prosit o pohlazení či něco co by normální kočka neměla ani jíst. Můj zrak ale spočine na paneláku, který je nedaleko od mé pozice. Slyším křik na ulici. Vstanu a jdu se podívat na, co se děje. Stojí tam dva dvounožci a křičí na sebe. Ona praví: „Táhni pryč." On si jen něco zamumlala pod vousy a šel od domů, ze kterého vyšli. Dívka s pláčem běžela do paneláku. O chvíli později muž, který předtím odešel a znovu přišel. Zazvonil na zvonek, ale nic se nestalo, nakonec odešel.


Botoşaru, Carmen Růžová, žlutá, bílá

                    Najednou mi došlo, že by to mohla být panička, kterou jsem chtěla mít. Bylo mi jasné, že i ona chce mít nějakého společníka, který ji neopustí. Spokojeně jsem se tedy stulila do klubíčka u jejích nohou a nechala se hladit…
                    Každý den probíhá stejně - ranní snídaně poté ranní procházka po okolí a nesmím zapomenout se jít podívat k mým dvojnožcům, jestli si na mě vzpomenou a vezmou mě zpátky – naštěstí už mě ani nepoznají, pak se vrátit na malý oběd a vyrazit ke škole, kde se můžu dívat na děti, jak se učí číst, psát a počítat. Jednou týdně učitelka do školy donese starou zaprášenou knihu pohádek a čte jim z ní. Většině dětí se líbí pohádka o Popelce nebo Sněhurce, ale já mám nejraději pohádku o Zelenoočce. Vypráví o mluvící černé kočce, kterou má princezna. Snívám o tom, že bych byla tou kočkou. Měla někoho, kdo by ji miloval, měla přátele i mezi psy. Bohužel svět pro mě neskončil tak růžově.


Žít, snít a zářit... jako Dara!

                    Hned co se postavím, stoupne si přede mě malý dvojnožec. V hlavě mi jako vždycky přeskočí a začnu toužit po jejím pohlazení. Jemné vrčení přichází samo a točím se kolem jejích nohou. Lidské mládě se skloní a začne mě hladit od hlavičky a táhne ruku až k mému ocasu. Pak mě chvíli drbe jen na hlavě a já jen slastí předu, protože po dlouhé době po mě nikdo nehází staré boty či koště, když se přiblížím. Malý dvojnožec ale náhle přestala a odchází pryč. Mám vyrazit za ní? Možná mě budou její rodiče chtít. Možná konečně budu mít zase rodinu. Váhám, i když vím, že stejně půjdu s lidským mládětem. Klušu vedle ní, ale ona dojde až k velké plechové obludě a sedne si do ní. Plechovka začne řinčet a rozjede se a zmizí v dáli. Stojím tu jako opařená. Vždyť to vypadalo, že mě má ráda. Nechala mě tu. Po pár minutách stání zklamaná vyrážím zpátky do svého domova – ošuntělé uličky. Zalezu si do krabice, která patří jen mě, a zavírám oči.
    Po posledním zazvonění děti utíkají pryč a já jdu dál. Tentokrát utíkám až na okraj mého království. Vyběhnu až na vrcholek a koukám na město. Vidím, jak pán venčí psa, nebo jak jezdí velké plechové krabice po černé tvrdé zemi. Jakmile se setmí, vyrážím zpátky domů do zašlé uličky, která je mým domovem už déle než věčnost. Jako poslední věc, kterou po večeři dělám, je vyčištění mého kožíšku a pak stačí jen jít spát a těšit se na další den.


Copyright © Dossani milenium group 2000 - 2020
cache: 0000:00:00