Jak na věc


strýček tonton herci

Omalovánky k postavě Strýček Pompo (0)

    „Strýček Váňa“ – tak hezké oslovení a tak zpackaný život! A kdo za to může, že se Ivan Vojnický, přezdívaný strýček Váňa, nestal Schopenhauerem nebo Dostojevským, kdo může za to, že promarnil svůj život? Jeho usurpátorský švagr – profesor umění v penzi, o jehož vědeckých kvalitách můžeme s úspěchem pochybovat? Anebo krásná Jelena, druhá žena zakyslého profesora, která Vojnického odmítá? Anebo všechno dohromady? Nebo on sám? Čechov kreslí ostrým hrotem osudy svých postav s ironií a pochopením, odkrývá jejich sny po šťastnějším životě a jedním tahem dokresluje jejich vlastní slabosti, které brání snům proměnit se ve skutečnost. Jak obojí dobře známe!
    Herecké výkony jsou fantastické, téměř každá situace a poloha je pozoruhodná a řada z nich se divákovi musí vrýt do paměti. Třeba už jen ty hrátky s klubkem a štrykující Marinou (Kateřina Krejčí). Závěr připomíná scénu jak z Orwellova 1984, kdy Soňa s Vojnickým sedí za stolkem a vybledlé emoce proměnili za byrokracii. Mimochodem, píší dopis Jiřímu Nekvasilovi, možnému spasiteli? Závěrečná bláznivá střelba, to už je jen nutný dodatek k šílenému „drajvu“ z první části. Vojnický se stává stejně bláznivým jako všichni obyvatele statku a v byrokratickém finále vypadá, jako by prošel lobotomii.


Emocemi protkaný Strýček Váňa v Divadle Petra Bezruče

    V hlavní roli, tedy strýčka Váni, se představil Přemysl Bureš. V roli starého profesora potom hvězda ostravského divadla Norbert Lichý, roli jeho mladé ženy ztvárnila Markéta Haroková, doktora, který je společně se strýčkem Váňou zamilovaný do profesorovy ženy, si zahrál Tomáš Dastlík a aby toho nebylo málo, Pavla Gajdošíková představovala dceru profesora, která je pro změnu zase zamilovaná do doktora.
    S Čechovem se na jevištích setkáváme v podstatě ve dvou polohách: buď režiséru a hercům poslouží hlavně coby předloha pro nejrůznější stylizace, režijní ilustrace a herecké komentáře, nebo se inscenátoři vydají cestou realistického civilního herectví a snaží se o věrohodný obraz života. V prvním případě se divák překvapen formou plnou symbolů často v průběhu představení ptá, proč se to či to na jevišti děje. Ve druhém případě se režisér svým způsobem stáhne do pozadí, a nechá tvořit herce s důrazem na prožitek a ne na ilustrace prožitku. Páclův Strýček Váňa patří k těm prvním případům.
    Strýček Váňa je druhým kusem v rámci Roztoužené sezóny. Čechovův klasický psychologický konflikt o smyslu lidského života, jeho promarnění, obětování se a neopětované lásce se v podání ostravského divadla proměnil ve skrumáž emocí, v expresivní grotesku napjatou mezi naturalismem až k absurdnímu dramatu a našponovanou autorskou vizí.


Písničky k postavě Strýček Pompo (0)

    Děj se odehrává na statku, kde hospodaří Ivan se svou neteří Soňou. S nimi žijí Ivanova matka Vojnická, stará chůva Marina a zchudlý statkář Tělegin. Přijíždí sem Ivanův přítel Astrov a přes léto tu pobývá profesor v penzi Serebrjakov spolu se svou mladou ženou Jelenou. Jak to u Čechova bývá, je tu kruh nešťastných lásek: jeden miluje druhou, ta zase třetího, kterého miluje taky čtvrtá. A pátý má rád jen sám sebe. Vedle nenaplněných ambicí a lásek se tu jedná o víc. Vše se objasní během dvou dnů a jedné noci. Kromě každodenních záležitostí a vývoje vztahů se dozvíme o názorech postav, ty zásadní vysloví Astrov (do jisté míry jsou to i názory autora). Jednou promlouvá o devastaci krajiny a lidí, jindy jsou to lehce ironické úvahy o tom, co bude za dvě stě, tři sta let...


Videa k postavě Strýček Pompo (7)

    Dost dlouho mi trvalo, než jsem si ujasnil, v čem je vlastně základ mého nesrovnání se s Páclem (zdaleka to není problém jen těch dvou výše jmenovaných inscenací). Ale teď už jsem si myslím jistý: je to přílišná „okatost“ režie. Za spoustou scén a situací je až příliš patrná narežírovanost; nepůsobí tak, že se akce odehrávají ze své vnitřní logiky, ale spíš proto, že to tak režisér pečlivě vykoumal a naaranžoval. Možná mám ten problém jen já, ale nějak se mi v případě Páclových režií nedaří jít úplně jednoduše se situací nebo s náladou - neustále mě to rušivě strhává k vyčuhující režii. Takové pocity se samozřejmě dostaví leckdy a leckde, ale nenapadá mě žádný jiný režisér, u kterého by to bylo tak silné a tak časté. Nejzřetelnější je to pochopitelně u vtipů: třeba když Tělegin žertovně zamotává místnost i všechny přítomné do vlny, kterou pro tento účel pomáhá smotat neustále pletoucí chůvě. Nebo když se Váňa při jedné ze svých rozčílených lamentaci vyšplhá na žebřík vztyče
    Vztah člověka k přírodě, evergreen Čechovových dramat, se ocitá v bodu rozpadu. Živly pronikají k osazenstvu domu rozbitou střechou v podstatě násilím. Déšť v nezastavitelném proudu, odlesky slunce jako neosobní odlesky diskokoule. Pouze dráždivý relikt uprostřed scény, houpačka vytržená z kontextu zahrady, provokuje obyvatele k akci. Divoch Váňa se na ní předvádí s výrazem roztouženého opičáka na liáně, nerozhodná Jelena létá na houpačce jak na kyvadle biologických hodin a označkuje ji výmluvným vzkazem v podobě růžového šátku, Soňa se z ní snaží vstřebat Jelenino fluidum. Příroda se scvrkla na rozmnožovací pudy, vybičované přítomností nedostupné krásky. Astrov se sice v rauši pustí za vyššími ideály a šplhá po houpačce vstříc nebesům, ale prázdnota otvoru ve střeše ho vyděsí.


Překvapivý, strhující Strýček Váňa u Bezručů: Výbušná autorská jízda s mistrovským herectvím

    Je třeba ocenit práci se světlem, ať už ve scénách, kdy by měla světla připomínat ranní slunce, či během bouřky, když vrhají někdy až strašidelný stín na vcházející postavy. Zajímavý je také nápad umístění houpačky doprostřed jeviště. Díky ní nepůsobí dění na jevišti ploše.
    Celá herecká skvadra v čele s Přemyslem Burešem předvádí vskutku impozantní výkon podporující vyznění díla... jen těžko zde někoho vyzdvihovat. Všechny uvedené faktory pro mě ze Strýčka Váni dělají prozatím to nejlepší, co Bezruči v letošní sezoně uvedli. Již teď si troufám tvrdit, že se dočkáme mnoha a mnoha repríz. A to zaslouženě.
    Markéta Haroková, Jelena s labutími pohyby a výrazem nepřekonatelné nudy připomíná umělou květinu, obletovanou zpitomělým lidským hmyzem. Ožije, až když zavětří vzrušení z dívčích tajemství a rozehraje s Astrovem eroticky podbarvenou scénu s mapami, asi nejoriginálnější nápad celé inscenace.


fotografie z první čtené zkoušky

    Nonšalantní Astrov (Tomáš Dastlík) v brokátové vestě před ní stylem smyslného kouzelníka odhaluje tubus a ukryté mapy jako svá nejintimnější tajemství a dostává Jelenu na lopatky - obrazně i doslova. S rozmrzelým výrazem posléze naznačí, že pod načančanou slupkou našel to, co čekal. Jelenina překotná vstřícná reakce má energii směšně neomaleného uragánu, dráždivé fluidum se rozpouští v trapnosti. Z „epizodní postavy“ paní Serebrjakové nemůže být nikdy nic jiného než Serebrjakův přívěšek a už se neptáme, proč si nechá manželovy ponižující vrtochy líbit. 
    Pro zasvěcené není novinkou, že soubor dokáže dostát scénickému tvaru, v němž se text částečně prezentuje nehereckými scénickými prostředky a vizualizací. A typově rozdílné herecké individuality jsou dostatečně silné na to, aby dokázaly text i jednotlivé charaktery posunout do nových souvislostí. Ve Strýčkovi Váňovi vznikly díky citlivému zkarikování postav a jejich emotivním projevům jasně vyprofilované tragikomické figurky. Ve spojení s Páclovým smyslem pro detail a inscenační nadsázku (obrazy padají ze stěn spolu se ztrátou iluzí, Sonin palčivý problém při konverzaci s Astrovem podtrhuje konzumace kyselého zelí, namísto akademika se stane obětí střelby kniha, za noční bouřky se postavy zjevují na scéně jako strašidla apod.) získala Čechovova hra nemalou dávku temperamentu a otevřela aktuální témata. 


Obrázky k postavě Strýček Pompo (0)

    Seberjakov v podání Norberta Lichého je ten zlý. Jeho majestátní postava je ještě více zveličena na pozadí pokřiveného zrcadla. Vojnickij , kterého hraje Přemysl Bureš, je ten hodný, jakýsi lesní muž v nejvíce strohém kostýmu a s nejvíce psychologickým herectvím. Ale to mu nebrání, aby se objevil v krajně vypjatých situacích, třeba ve výlevném monologu za průtrže mračen, kdy reflektor kreslí na pozadí scény jeho obří skrčený stín. Muž, který se nedokáže odlepit a má svázané ruce, i když to v něm přesto vře, ve vrcholné chvíli vstoupí do lavoru s vodou, která během bouřky neustále crčí, a vyzná lásku Jeleně. Norbert Lichý hraje už jen dikcí svého tlumeného sytého hlasu, bravurní studií je jeho práce s rekvizitou, kdy s pomocí jednoduchého gesta promlouvá i pouhá rekvizita v jeho ruce, stařecká hůl.


Tapety k postavě Strýček Pompo (0)

    Serebrjakova manželka Jelena Markéty Harokové je afektovanou, znuděnou, sexuálně frustrovanou mladou ženou starého muže, její herecký part je však zase jen spíše koncentrovanou formální kreací. Po jevišti sice chodí ztělesněná nuda, ale to je málo. Lékaře Astrova hraje Tomáš Dastlík. To, že se bojí své lásky k Jeleně, se mu daří sdělit zdařile, jeho vrcholnou scénou však není dialog s Jelenou, ale opilecké orgie s Vojnickým se zvukovou kulisou bouře a Astrovem krkolomně šplhajícím po laně. Stejně jako Dastlík, i Přemysl Bureš v roli Vojnického hraje s maximálním nasazením, které musí publikum oslovit, nicméně i zde často padne otázka, proč zrovna dělá to či ono. Celkem zajímavý je posun postavy Soni v podání Pavly Gajdošíkové. Nejde tu o vyobrazení věřící dívky šířící naději, že Bůh nakonec všechno zlé v dobré obrátí, ale o ztělesnění nešťastné lásky. Dokladem je téměř sopečná erupce vzteku a zoufalství ve chvíli, kdy převracením a třískáním jedné židle po druhé o podlahu vyjadřuje poc
    Páclova inscenace přibližuje Čechova dnešním divákům, hru osvěžuje prvky, které jsou v současném životě všudypřítomné. Za rozhodující považuji, že při své aktualizaci zůstal smyslu autorovy výpovědi věrný. Úspěšný počin, i když ty atrakce někde trochu přečuhují.


V divadle Petra Bezruče sténaly bolavé ruské duše

    Pod Páclovým vedením mohou herci rozvinout své charaktery se vší parádou. Nudící se krasavice Jelena (odtažitě povznesená Markéta Haroková) musí strpět mrzoutského egoistického manžela Serebrjakova (Norbert Lichý ve svých nejlepších polohách), přitom se kolem ní točí poblázněný, z kolejí běžného života vyšinutý Ivan (výbušný Přemysl Bureš) i jeho přítel a sok, vnitřně vyhořelý lékař Astrov (suverénní, lehce cynický Tomáš Dastlík). Kolem nich se pohybuje směšný a smířlivý brepta Tělegin (ztělesněný Dušanem Urbanem). Úděl nemilované trpělivě snáší až na ojedinělý výbuch Soňa (v pečlivé drobnokresbě Pavly Gajdošíkové). V pozadí zůstává vdova Vojnická (Marcela Čapková ji předvádí jako afektovanou paničku), Kateřina Krejčí jako chůva Marina stále plete a občas stručně glosuje střety. Michal Sedláček s lehkostí preluduje na piáně a s Josefem Jelínkem zastanou i jiné role.
    Silné a diváky pocitově ždímající momenty ostře kontrastují s chvílemi až groteskně odlehčenými. Tvoří se tak určitá hradba zabraňující semletí destruktivní lavinou a zároveň zvýrazňující a dodávající punc jedinečnosti psychologicky napjatým scénám.
    Samolibost egocentrického Serebrjakova (Norbert Lichý) k reakci vyloženě provokuje. Mrzutý stařec nekompromisně uplatňuje nárok na povinnou úctu vůči své osobě a fakt, že na své konto promarnil šance druhých, vystihuje lakonickým popěvkem „This is the my way...“. Z jeho střetů s Vojnickým cítíme srážku dvou světů, světa iluzí o vlastní důležitosti s každodenní životní realitou. Tento konflikt ostatně po celou dobu zaznívá i v hudebním podkresu, sestaveném Jakubem Kudláčem. Akordeon navodí atmosféru ruského venkova, úryvky klasiky "velké umění" v nepovolaných rukách, náznaky anglických hitů volání velkoměsta.


Divoch Váňa a vybydlený smysl života

    Každá z postav v sobě nosí určité ninterní břímě, které je ve správný čas obnaženo, především prostřednictvím opravdu emocionálně expresivních scén. Celá tato erupce končí nezdařeným pokusem o vraždu profesora ze strany Váni, po němž se manželský pár vrací do města. Všechny osoby se jaksi dostávají zpět na začátek celé inscenace, aby v sobě opět nechaly bobtnat nebezpečné a nevyřešené křivdy.
    Emoce jsou nesnesitelné, skoro jako na zdivočelém Balkáně. Profesorova žena Jelena (Markéta Haroková) je ztělesněná ležérnost, pluje otráveně a znuděně dusným podnebím, jako by se každou chvíli měla zhroutit, ale zdánlivě udušený vnitřní neklid ani ji nenechá vydechnout a bizarně vládne jejími údy. Soňa (Pavla Gajdošíková) vzkypí udušeným hněvem v okamžiku svého monologu, či možná dialogu s židlemi, které jednu po druhé ve vzteku odhazuje za sebe, aby je pak pokorně pokaždé přinesla zpět.
    Ostravská inscenace Strýček Váňa, veselá tragédie s příchutí vodky, vzešla z prvního tvůrčího setkání hereckého souboru Divadla Petra Bezruče s novým uměleckým šéfem, režisérem Štěpánem Páclem, a potvrdila šťastnou konstelaci.


Mikulka: Strýček Váňa (Divadlo Petra Bezruče)

    Frustrovaného Vojnického (Přemysl Bureš) touha po vyšších ideálech opustila. Zda se tento žárlivostí sžíraný něžný barbar s postavou kovboje mohl doopravdy stát Dostojevským nebo Schopenhauerem však není vůbec jisté. V přízračném podsvícení, promoklý a zkroucený, připomíná šílence v kazajce po skotském střiku, před čistou duší Soňou s jejím smyslem pro řád se mění v pokorného beránka, na Serebrjakova křičí ze žebříku - symbolické bašty hrdého sedláka - jako smyslů zbavený. Nehledě na drogový mejdan a koktejl z léků hypochondrického profesora, namíchaný na výsměch jeho podagře, proteklo Váňovým životem jistě i dost vodky. Hrana parodie a vážnosti je v případě Vojnického existenciální kocoviny často tenká, jeho vyprázdněný pohled v závěrečné scéně ale nakonec status tragického hrdiny potvrdí.
    Takto asi dokonale zachytili ducha Čechovových her. Není to rozhodně nic, co by ve vás způsobilo nějakou radost nebo nadšení. Naplno se projevily „bolavé ruské duše“. Problémy, které řešili a řeší Rusové osamocení v rozlehlé zemi, pocit zbytečnosti, nesmyslnosti a krutosti života. Dále se objevilo třeba i téma odlesňování a podobně. Věci, které zasahují i nás, ale zasazené do depresivního prostředí ruského venkova.
    Celý Strýček Váňa u Bezručů je svým způsobem strhující podívaná. Je dokladem bohaté režijní invence a bohatého rejstříku hereckých prostředků, ukázkou toho, co všechno současný soubor Divadla Petra Bezruče umí a co všechno dokáže vymyslet režisér. Jen to všechno jaksi slouží právě tomuto cíli.


Ostravské inscenaci Čechovova Strýčka Váni nelze upřít originalitu

    Ocitáme se na statku bývalého, dnes už velmi nemocného profesora Serebrjakova, který se vrací zpět na venkov, aby zde dožil společně se svou mladou a krásnou manželkou Jelenou. Statek je spravován bratrem Serebrjakovy zesnulé ženy Ivanem Vojnickým, který je jinak také svou neteří Sofii přezdívaný jako strýček Váňa. Známý Čechovův příběh vypráví o hledání smyslu života, o uvědomění si všech promarněných šancí a také o nenaplněné lásce, kterou je příběh prostoupen ze všech stran.
    „Nic naplat, musíme žít!“ prohlásí za všechny nad zúčtováním Má dáti – Dal a uzavře kolotoč zjitřených vášní, na kterém se dobře pobavíte, přestože se vám zároveň pěkně zatočí hlava. 
    Serebrjakov Norberta Lichého je autoritativní starý a unavený muž, kterého kromě vlastního klidu už nic nezajímá. Herec sám jako jediný mezi všemi ostatními účinkujícími také svoji postavu nekomentuje, ale prostě a věrohodně hraje. Všichni ostatní, snad s výjimkou Kateřiny Krejčí v roli Mariny, pak předvádějí místy až krkolomné kreace, které sice vypadají na jevišti skvěle, ale jsou povětšině jen vnějším gestem.
    Na jevišti je čas od času vyloženě přeplněno, ale právě ony komornější situace za účasti jen několika málo protagonistů se stávají těmi nezapomenutelnými – Váňův monolog, výbuch jinak klidně působící Soni či dialog mezi Vojnickým a lékařem Astrovem. Momenty, které se vám bezesporu nesmazatelně vryjí do paměti.


fotografie v tiskové kvalitě naleznete v sekci média pro média

    Strýček Váňa u Bezručů, to je herecká smršť, přehlídka grandiózní práce s napětím vykresleném do nejmenších detailů – od věčného zakopávání o skrčený koberec až po práci s proklatě nízko položenými reflektory.
    Předčasně dospělá Soňa (Pavla Gajdošíková), opuštěné dítě toužící po lásce, se v Jelenině přítomnosti odváže. Pubertální rozjívenost jak okoukaná z dívčí talkshow, patetická vášeň ve stylu červené knihovny, pionýrské nadšení pro Astrova-ekologa, všechny tyto komické polohy vystřídá v energických výstupech, aby se nakonec stala zodpovědnou paní domu. 
    Díky jablku bude mít brzy Arabela miminka nebo spíše staré dědky. V pohádkové říši zatím všichni hrdinové odmítli pomoci králi proti obrovi, protože ...


Hlášky postavy Strýček Pompo (0)

    Flegmatická „bábinka“ Marina, drama nedrama, neúnavně plete svetry, náhražky hřejivé náruče. Ve zmrtvělém prostoru evokuje žlutá Ariadnina nit „cit, marný jak sluneční paprsek“. Stejně marný je i sluníčkový pozitivizmus zchudlého statkáře Tělegina (Dušan Urban), žijícího v permanentním stavu blaženosti toho, kdo nemá co ztratit. Pracovní náčiní leží netknuté ladem, sluha v omšelém kabátě napodobuje přemrštěnými gesty klavírního virtuosa a mimoděk poukazuje na Vojnického domnělý talent, obětovaný ve prospěch Serebrjakova celoživotního díla, z něhož se nakonec vyklubala prázdná bublina. 
    Štěpán Pácl dává svým inscenacím osobité rysy a jen tak snadno nelze na ně zapomenout. U Čechovova Ivanova v Národním divadle moravskoslezském to byla scéna svažující se směrem k hledišti, v druhé části hry se sešikmení ještě zvětšilo. Nesnadný pohyb herců tak naznačoval osudové postavení hrdinů. Klíč k pojetí Strýčka Váni našel v monologu: “Nemám rád tenhle dům. Jako bludiště! Šestadvacet pokojů, všichni zalezou a pak si je hledej.“ Rozvržena je tak i scéna: vlevo a vpravo dveře a po otevření dvoukřídlových dveří uprostřed se objeví za nimi další obdobné. Uprostřed visí houpačka a vpravo vpředu stojí piáno. Na začátku hry postava postupně otevře a projde všemi třemi dveřmi. Bludiště ovšem může být i metaforou vztahů postav i nitra jich samotných.


Copyright © Dossani milenium group 2000 - 2020
cache: 0000:00:00