Jak na věc


strýček tonton herci

V divadle Petra Bezruče sténaly bolavé ruské duše

    Celý Strýček Váňa u Bezručů je svým způsobem strhující podívaná. Je dokladem bohaté režijní invence a bohatého rejstříku hereckých prostředků, ukázkou toho, co všechno současný soubor Divadla Petra Bezruče umí a co všechno dokáže vymyslet režisér. Jen to všechno jaksi slouží právě tomuto cíli.
    Štěpán Pácl dává svým inscenacím osobité rysy a jen tak snadno nelze na ně zapomenout. U Čechovova Ivanova v Národním divadle moravskoslezském to byla scéna svažující se směrem k hledišti, v druhé části hry se sešikmení ještě zvětšilo. Nesnadný pohyb herců tak naznačoval osudové postavení hrdinů. Klíč k pojetí Strýčka Váni našel v monologu: “Nemám rád tenhle dům. Jako bludiště! Šestadvacet pokojů, všichni zalezou a pak si je hledej.“ Rozvržena je tak i scéna: vlevo a vpravo dveře a po otevření dvoukřídlových dveří uprostřed se objeví za nimi další obdobné. Uprostřed visí houpačka a vpravo vpředu stojí piáno. Na začátku hry postava postupně otevře a projde všemi třemi dveřmi. Bludiště ovšem může být i metaforou vztahů postav i nitra jich samotných.


Omalovánky k postavě Strýček Pompo (0)

    Na námět ruského spisovatele Antona Pavloviče Čechova odehrálo 18. prosince Divadlo Petra Bezruče v Ostravě představení Strýček Váňa. Hra měla premiéru už 13. prosince, ovšem i tentokrát dorazilo do divadla dost lidí a místa byla zabrána zřejmě do posledního.
    Vztah člověka k přírodě, evergreen Čechovových dramat, se ocitá v bodu rozpadu. Živly pronikají k osazenstvu domu rozbitou střechou v podstatě násilím. Déšť v nezastavitelném proudu, odlesky slunce jako neosobní odlesky diskokoule. Pouze dráždivý relikt uprostřed scény, houpačka vytržená z kontextu zahrady, provokuje obyvatele k akci. Divoch Váňa se na ní předvádí s výrazem roztouženého opičáka na liáně, nerozhodná Jelena létá na houpačce jak na kyvadle biologických hodin a označkuje ji výmluvným vzkazem v podobě růžového šátku, Soňa se z ní snaží vstřebat Jelenino fluidum. Příroda se scvrkla na rozmnožovací pudy, vybičované přítomností nedostupné krásky. Astrov se sice v rauši pustí za vyššími ideály a šplhá po houpačce vstříc nebesům, ale prázdnota otvoru ve střeše ho vyděsí.


fotografie v tiskové kvalitě naleznete v sekci média pro média

    V hlavní roli, tedy strýčka Váni, se představil Přemysl Bureš. V roli starého profesora potom hvězda ostravského divadla Norbert Lichý, roli jeho mladé ženy ztvárnila Markéta Haroková, doktora, který je společně se strýčkem Váňou zamilovaný do profesorovy ženy, si zahrál Tomáš Dastlík a aby toho nebylo málo, Pavla Gajdošíková představovala dceru profesora, která je pro změnu zase zamilovaná do doktora.
    Režisér přitom publikum vtahuje do svého příběhu pozvolna. Zvonění teprve svolává diváky na svá místa, ale v sále už se hraje! Hlídač a klavírista (Michal Sedláček) navozuje atmosféru ještě než si usednou. Páclův statek žije i mimo striktní program a pak už nezbývá, než se jen více ponořit do přehlídky herectví s celou řadou nezapomenutelných scén.
    Strýček Váňa je druhým kusem v rámci Roztoužené sezóny. Čechovův klasický psychologický konflikt o smyslu lidského života, jeho promarnění, obětování se a neopětované lásce se v podání ostravského divadla proměnil ve skrumáž emocí, v expresivní grotesku napjatou mezi naturalismem až k absurdnímu dramatu a našponovanou autorskou vizí.


Obrázky k postavě Strýček Pompo (0)

    Strýček Váňa v Divadle Petra Bezruče stojí především na vynikajícím herectví všech zúčastněných. Charaktery postav byly dokonale propracované a co více, každému herci jeho postava skvěle sedla. Nemusím zmiňovat, že na roli profesora Serebrjakova se z hereckého ansámblu divadla nehodí nikdo lépe než Norbert Lichý, o tom není pochyb. Také Pavla Gajdošíková, která ztvárnila jeho dceru Sofii, předvádí velmi dobrý herecký výkon, byla na ní vidět urputná snaha získat svou lásku a zároveň zoufalství, když zjistila, že se jí to nemůže nikdy povést. Markéta Haroková, znuděná Jelena bloumající po statku nakonec přesvědčí jak diváky, tak sama sebe o tom, že není tak zcela ztracená. A samozřejmě také Přemysl Bureš, jehož Ivan Vojnickij je přesně takový, jak jsem si ho představovala, když jsem Čechovovu hru četla. Hodný, ale s velkým vnitřním vypětím a zmatením. Právě tato role v sobě skrývá nejvíce psychologických rozporů a v inscenaci je to jasně vidět.
    Je třeba ocenit práci se světlem, ať už ve scénách, kdy by měla světla připomínat ranní slunce, či během bouřky, když vrhají někdy až strašidelný stín na vcházející postavy. Zajímavý je také nápad umístění houpačky doprostřed jeviště. Díky ní nepůsobí dění na jevišti ploše.
    Představení samotné bylo pojato docela klasicky, žádné velké výmysly ve stylu Hamlet jezdí v autě nebo podobně se nekonaly, což bylo asi taky pro celou hru dobře. Bylo tím aspoň umožněno dát prostor výkonům ostravských herců, kteří jak známo patří ke špičce v republice. A bylo to také znát, odehráli skvělé představení. Do publika přímo sálala energie z pódia. Že opravdu předvedli, co mohli, dokazuje i to, že ve mně celá hra vyvolala spoustu otázek a skoro až bezesnou noc plnou přemýšlení.


Mikulka: Strýček Váňa (Divadlo Petra Bezruče)

    Frustrovaného Vojnického (Přemysl Bureš) touha po vyšších ideálech opustila. Zda se tento žárlivostí sžíraný něžný barbar s postavou kovboje mohl doopravdy stát Dostojevským nebo Schopenhauerem však není vůbec jisté. V přízračném podsvícení, promoklý a zkroucený, připomíná šílence v kazajce po skotském střiku, před čistou duší Soňou s jejím smyslem pro řád se mění v pokorného beránka, na Serebrjakova křičí ze žebříku - symbolické bašty hrdého sedláka - jako smyslů zbavený. Nehledě na drogový mejdan a koktejl z léků hypochondrického profesora, namíchaný na výsměch jeho podagře, proteklo Váňovým životem jistě i dost vodky. Hrana parodie a vážnosti je v případě Vojnického existenciální kocoviny často tenká, jeho vyprázdněný pohled v závěrečné scéně ale nakonec status tragického hrdiny potvrdí.
    Ocitáme se na statku bývalého, dnes už velmi nemocného profesora Serebrjakova, který se vrací zpět na venkov, aby zde dožil společně se svou mladou a krásnou manželkou Jelenou. Statek je spravován bratrem Serebrjakovy zesnulé ženy Ivanem Vojnickým, který je jinak také svou neteří Sofii přezdívaný jako strýček Váňa. Známý Čechovův příběh vypráví o hledání smyslu života, o uvědomění si všech promarněných šancí a také o nenaplněné lásce, kterou je příběh prostoupen ze všech stran.
    Předčasně dospělá Soňa (Pavla Gajdošíková), opuštěné dítě toužící po lásce, se v Jelenině přítomnosti odváže. Pubertální rozjívenost jak okoukaná z dívčí talkshow, patetická vášeň ve stylu červené knihovny, pionýrské nadšení pro Astrova-ekologa, všechny tyto komické polohy vystřídá v energických výstupech, aby se nakonec stala zodpovědnou paní domu. 


Videa k postavě Strýček Pompo (7)

    Zcela jasně a srozumitelně zní z jeviště režisérův hlas a názor, se kterým zobrazuje vnitřní pochody jednajících postav. Také ty jsou v jednotlivých hereckých zpracováních podány originálně a zřetelně. Každá z nich však jakoby po jevišti chodila sama. A stálá stylizace do podoby vyjádření hlavního rysu postavy celku škodí. Inscenátorům jde především o vnitřní myšlenkové a emoční pochody aktérů příběhu v každé situaci než o živý a vyvíjející se proces vzájemných vztahů. Vyobrazení těchto vnitřních pochodů je provedeno s tak silným zvýrazněním charakterů a povah, že se blíží téměř ke karikatuře či jakémusi grotesknímu panoptiku.
    V dramatu Strýček Váňa, stejně jako v ostatních hrách A.P.Čechova jde o variaci na téma zmarněného života na ruské provincii konce 19. století. Osudy jeho postav, zklamané lásky a nenaplněné ambice však postupem času neztratily na přesvědčivosti a v jejich obrazech se můžeme vidět i my. Změnilo se jen samo divadlo, psychologické pojetí jeho her doplnil ironický nadhled a humor. Snad nejdále u nás ve výkladu Čechova zašel Štěpán Pácl, který jej přiblížil mladým divákům tím, že zachoval smysl textu, ale jednání postav posunul do ironických až extrémních reakcí, komických a téměř artistických čísel. Není divu, že jeho inscenace Strýčka Váni v Divadle Petra Bezruče vzbudila u diváků nadšení, ale u části kritiky i nesouhlas.
    Strýček Váňa je velké překvapení a Čechov snad ještě nebyl v Ostravě inscenován s tak razantním vtáhnutím do děje. Rozhodně vybízí k dalšímu zhlédnutí a možná může být lepší, až se kus ještě více vyhraje a usadí. Nepochybně.


Písničky k postavě Strýček Pompo (0)

    Na jevišti je čas od času vyloženě přeplněno, ale právě ony komornější situace za účasti jen několika málo protagonistů se stávají těmi nezapomenutelnými – Váňův monolog, výbuch jinak klidně působící Soni či dialog mezi Vojnickým a lékařem Astrovem. Momenty, které se vám bezesporu nesmazatelně vryjí do paměti.
    Štěpán Pácl má evidentně smysl pro scénický efekt a v okamžiku, kdy je příležitost, rozpoutá na jevišti jednu z nejefektnějších bouří, kde se za hrůzostrašného hromobití a blýskání postupně zjevují ve dveřním rámu hlavní postavy. Neméně silná je scéna s opilým doktorem Astrovem (Tomáš Dastlík) a Vojnickým, možná inspirovaná divokými večírky současnosti, kde se rozsypané léky od chorobami prolezlého Serjabina stanou opojnými drogami smíchanými s vodkou. Astrov po nich vyšplhá až k vrcholu houpačky, na které se předtím bizarně zmítala Jelena odmítající dvoření Vojnického.


Hlášky postavy Strýček Pompo (0)

    „Strýček Váňa“ – tak hezké oslovení a tak zpackaný život! A kdo za to může, že se Ivan Vojnický, přezdívaný strýček Váňa, nestal Schopenhauerem nebo Dostojevským, kdo může za to, že promarnil svůj život? Jeho usurpátorský švagr – profesor umění v penzi, o jehož vědeckých kvalitách můžeme s úspěchem pochybovat? Anebo krásná Jelena, druhá žena zakyslého profesora, která Vojnického odmítá? Anebo všechno dohromady? Nebo on sám? Čechov kreslí ostrým hrotem osudy svých postav s ironií a pochopením, odkrývá jejich sny po šťastnějším životě a jedním tahem dokresluje jejich vlastní slabosti, které brání snům proměnit se ve skutečnost. Jak obojí dobře známe!
    Takto asi dokonale zachytili ducha Čechovových her. Není to rozhodně nic, co by ve vás způsobilo nějakou radost nebo nadšení. Naplno se projevily „bolavé ruské duše“. Problémy, které řešili a řeší Rusové osamocení v rozlehlé zemi, pocit zbytečnosti, nesmyslnosti a krutosti života. Dále se objevilo třeba i téma odlesňování a podobně. Věci, které zasahují i nás, ale zasazené do depresivního prostředí ruského venkova.
    Strýček Váňa u Bezručů, to je herecká smršť, přehlídka grandiózní práce s napětím vykresleném do nejmenších detailů – od věčného zakopávání o skrčený koberec až po práci s proklatě nízko položenými reflektory.


fotografie z první čtené zkoušky

    Strýček Míša -  Občas nepopsatelné nahloučení živé hmoty pohybující se prostorem za všeobecného údivu kolemstojících i kolemjdoucíchPrvní hudební hvězda - Adam & the Ants, na gymnáziu jsem pár dní chodil s bílým pruhem na obličeji a copánky podobně jako Adam Ant … zlaté časyRadio1 – na vlnu mne přivedla neskutečná smělost a z dnešního pohledu neuvěřitelná drzost, když jsme se v únoru 1991 (myslím) objevili v kanceláři radia a oznámili, že máme hodně reggae nahrávek a tedy jsme připraveni dělat pořad této a podobné hudbě věnovaný … a ono to vyšlo. Po návratu z první cesty do USA, na podzim 1991 jsem se osamostatnil a měl i další pořady, pravidelné ranní směny s Blankou Šrůmovou, pondělní večery s Erichem Seidlem, povídání o cestách po USA (tady se poprvé objevilo mé druhé já, Strýček Míša) a samostatné pořady (a že jich bylo) …Co mám rád – divoký tanec, gin, portské, dobré jídlo, lyže, hodinky Swatch, kotníkové semišky, jízdu autem (konečně si můžu poslechnout v klidu nová CD), Snoopyho
    Seberjakov v podání Norberta Lichého je ten zlý. Jeho majestátní postava je ještě více zveličena na pozadí pokřiveného zrcadla. Vojnickij , kterého hraje Přemysl Bureš, je ten hodný, jakýsi lesní muž v nejvíce strohém kostýmu a s nejvíce psychologickým herectvím. Ale to mu nebrání, aby se objevil v krajně vypjatých situacích, třeba ve výlevném monologu za průtrže mračen, kdy reflektor kreslí na pozadí scény jeho obří skrčený stín. Muž, který se nedokáže odlepit a má svázané ruce, i když to v něm přesto vře, ve vrcholné chvíli vstoupí do lavoru s vodou, která během bouřky neustále crčí, a vyzná lásku Jeleně. Norbert Lichý hraje už jen dikcí svého tlumeného sytého hlasu, bravurní studií je jeho práce s rekvizitou, kdy s pomocí jednoduchého gesta promlouvá i pouhá rekvizita v jeho ruce, stařecká hůl.


Divoch Váňa a vybydlený smysl života

    Flegmatická „bábinka“ Marina, drama nedrama, neúnavně plete svetry, náhražky hřejivé náruče. Ve zmrtvělém prostoru evokuje žlutá Ariadnina nit „cit, marný jak sluneční paprsek“. Stejně marný je i sluníčkový pozitivizmus zchudlého statkáře Tělegina (Dušan Urban), žijícího v permanentním stavu blaženosti toho, kdo nemá co ztratit. Pracovní náčiní leží netknuté ladem, sluha v omšelém kabátě napodobuje přemrštěnými gesty klavírního virtuosa a mimoděk poukazuje na Vojnického domnělý talent, obětovaný ve prospěch Serebrjakova celoživotního díla, z něhož se nakonec vyklubala prázdná bublina. 
    Začíná se už při prvním zvonění, tedy ještě tehdy, když nejsou všichni diváci usazeni na svých místech. Skrz jedny z mnoha dveří, které se na jevišti nacházejí, vstoupí hlídač (Michal Sedláček) a začne hrát na piano tak, že místy připomíná samotného Beethovena. Scény jsou propracované do nejmenších detailů. Někdy padá omítka ze stropu, někdy se odlupuje ze stěn, pak zase skrz rozbitou střechu prší a i přes snahu zachytit kapající vodu v lavoru je nakonec mokro úplně všude. A právě většinu scén, které se odehrávají během bouřky, si určitě zapamatujete, například opileckou scénu doktora Astrova nebo jednotlivá entrée hlavních postav.


Tapety k postavě Strýček Pompo (0)

    Pod Páclovým vedením mohou herci rozvinout své charaktery se vší parádou. Nudící se krasavice Jelena (odtažitě povznesená Markéta Haroková) musí strpět mrzoutského egoistického manžela Serebrjakova (Norbert Lichý ve svých nejlepších polohách), přitom se kolem ní točí poblázněný, z kolejí běžného života vyšinutý Ivan (výbušný Přemysl Bureš) i jeho přítel a sok, vnitřně vyhořelý lékař Astrov (suverénní, lehce cynický Tomáš Dastlík). Kolem nich se pohybuje směšný a smířlivý brepta Tělegin (ztělesněný Dušanem Urbanem). Úděl nemilované trpělivě snáší až na ojedinělý výbuch Soňa (v pečlivé drobnokresbě Pavly Gajdošíkové). V pozadí zůstává vdova Vojnická (Marcela Čapková ji předvádí jako afektovanou paničku), Kateřina Krejčí jako chůva Marina stále plete a občas stručně glosuje střety. Michal Sedláček s lehkostí preluduje na piáně a s Josefem Jelínkem zastanou i jiné role.
    Celkově by se dalo tedy říct, že rozhodně doporučuji navštívit toto představení, ovšem raději si předem řekněte, jestli máte nebo nemáte na tato ruská dramata žaludek.
    To, co ve výstavbě inscenace upoutá, jsou překvapivé herecké reakce doprovázející dialog a zejména režisérem navržené a herci s nadšením prováděné atrakce. V prvním dějství zaujme artistický výkon, kdy Jelena na houpačce prolétává přes protilehlé dveře. Především je to však velká noční opilecká scéna s třeštivou klauniádou Vojnického, Astrova a Tělegina a na ni navazující scénka Soni s Astrovem s kysaným zelím. Jindy třeba je při vášnivém objetí stržen obraz, zmínit lze odmáčení nohou či skok do lavoru, vášnivé třískání židlemi, rozvalení kufru se zaprášenými spisy...Vše je přitom využito, z vlákna klubka roztahaného napříč scénou Marina uplete svetr, v němž pak Tělegin tančí. Rozkývaná houpačka během Sonina odevzdaného monologu přitom působí jako metafora neúprosně plynoucího času.


Ostravské inscenaci Čechovova Strýčka Váni nelze upřít originalitu

    Serebrjakov Norberta Lichého je autoritativní starý a unavený muž, kterého kromě vlastního klidu už nic nezajímá. Herec sám jako jediný mezi všemi ostatními účinkujícími také svoji postavu nekomentuje, ale prostě a věrohodně hraje. Všichni ostatní, snad s výjimkou Kateřiny Krejčí v roli Mariny, pak předvádějí místy až krkolomné kreace, které sice vypadají na jevišti skvěle, ale jsou povětšině jen vnějším gestem.
    Herecké výkony jsou fantastické, téměř každá situace a poloha je pozoruhodná a řada z nich se divákovi musí vrýt do paměti. Třeba už jen ty hrátky s klubkem a štrykující Marinou (Kateřina Krejčí). Závěr připomíná scénu jak z Orwellova 1984, kdy Soňa s Vojnickým sedí za stolkem a vybledlé emoce proměnili za byrokracii. Mimochodem, píší dopis Jiřímu Nekvasilovi, možnému spasiteli? Závěrečná bláznivá střelba, to už je jen nutný dodatek k šílenému „drajvu“ z první části. Vojnický se stává stejně bláznivým jako všichni obyvatele statku a v byrokratickém finále vypadá, jako by prošel lobotomii.


Emocemi protkaný Strýček Váňa v Divadle Petra Bezruče

    Samolibost egocentrického Serebrjakova (Norbert Lichý) k reakci vyloženě provokuje. Mrzutý stařec nekompromisně uplatňuje nárok na povinnou úctu vůči své osobě a fakt, že na své konto promarnil šance druhých, vystihuje lakonickým popěvkem „This is the my way...“. Z jeho střetů s Vojnickým cítíme srážku dvou světů, světa iluzí o vlastní důležitosti s každodenní životní realitou. Tento konflikt ostatně po celou dobu zaznívá i v hudebním podkresu, sestaveném Jakubem Kudláčem. Akordeon navodí atmosféru ruského venkova, úryvky klasiky "velké umění" v nepovolaných rukách, náznaky anglických hitů volání velkoměsta.
    Třetím bezručovským titulem v této divadelní sezóně je proslulá hra A. P. Čechova Strýček Váňa a strhává na sebe pozornost nejenom skvělým herectvím. V pátek 13. prosince měl v Divadle Petra Bezruče premiéru Strýček Váňa. Pro někoho datum nešťastné, avšak pro toto divadlo určitě ne.
    Příběh pozvolna vrcholí v momentě, kdy si Serebrjakov zavolá všechny do salónu, aby jim oznámil, že dle jeho názoru je nejlepší statek prodat. Na odpor se mu silně postaví Ivan, který se uchýlí až k pokusu o profesorovu vraždu. Nakonec však každý z určité části dostane to, co si přál, i když si většina své břímě nese dál. Profesor a Jelena odjíždějí z venkova, Ivan společně se Soňou se vrací zpět do byrokratické rutiny a doktor Astrov? Po eskapádách, kdy se vykašlal na svou profesi kvůli lásce k Jeleně, se opět navrací ke své doktorské praxi a také ze statku odjíždí.


Překvapivý, strhující Strýček Váňa u Bezručů: Výbušná autorská jízda s mistrovským herectvím

    Děj se odehrává na statku, kde hospodaří Ivan se svou neteří Soňou. S nimi žijí Ivanova matka Vojnická, stará chůva Marina a zchudlý statkář Tělegin. Přijíždí sem Ivanův přítel Astrov a přes léto tu pobývá profesor v penzi Serebrjakov spolu se svou mladou ženou Jelenou. Jak to u Čechova bývá, je tu kruh nešťastných lásek: jeden miluje druhou, ta zase třetího, kterého miluje taky čtvrtá. A pátý má rád jen sám sebe. Vedle nenaplněných ambicí a lásek se tu jedná o víc. Vše se objasní během dvou dnů a jedné noci. Kromě každodenních záležitostí a vývoje vztahů se dozvíme o názorech postav, ty zásadní vysloví Astrov (do jisté míry jsou to i názory autora). Jednou promlouvá o devastaci krajiny a lidí, jindy jsou to lehce ironické úvahy o tom, co bude za dvě stě, tři sta let...
    Před závorkou je nutno zdůraznit, že tenhle Strýček Váňa není vůbec špatná inscenace. Důsledná a cílevědomá režie, několik velmi dobrých hereckých výkonů (mizerně nehraje nikdo) a samozřejmě - ta hra má cosi do sebe. Ale nadšený jsem navzdory tomu z představení neodcházel. Stejně jako nedávno z Čupakabry, jiného Páclova oceňovaného titulu. Nějak se totiž pořád nemohu srovnat s tím, jakým způsobem jsou Páclovy inscenace „udělané“, zvláště ty, které se snaží být komediální. A o komediálno se ostravský Strýček snaží velmi, o poznání více, než předepisuje současný český obyčej, podle kterého se Čechova sluší inscenovat zhruba podle receptu dvě třetiny legrace a třetina tragiky.


Copyright © Dossani milenium group 2000 - 2020
cache: 0000:00:00