Jak na věc


sklárny sázava

Provozujeme elektronický obchod s nabídkou kvalitních výrobků.

    Po pádu režimu přežívala sklárna i nadále několik let pod vedením národního podniku Crystalex Nový Bor. Na jaře roku 1993 však bylo rozhodnuto o odtržení bývalého podniku 07 a následné privatizaci. Dne 1. července 1993 se stal majitelem sklárny Harrachov vyučený sklář a zároveň vystudovaný právník JUDr. František Novosad.
    Po dokončení stavebních prací a znovuobnovení výroby přešla sklárna pod národní správu a od roku 1948 byla nejprve součástí Železnobrodského skla, roku 1958 ji převzal národní podnik Borské sklo a od roku 1974 byla sklárna součástí oborového podniku Crystalex Nový Bor s obchodním zastoupením akciové společnosti Skloexport po celém světě.


Nezapomenutelné exkurze sklářskou hutí.

    Avšak ani rozsáhlé obchodní spojení a celosvětová proslulost novosvětských skláren nemohla odvrátit hospodářskou krizi spojenou s první světovou válkou. První světová válka znamenala konec zlatého věku pro mnohá průmyslová odvětví, sklářství nevyjímaje. Po ukončení války trvala obnova výroby poměrně velmi dlouho. V prvních letech Československé republiky bylo velice těžké získat jednak dost kvalifikovaných dělníků a techniků, jednak i nová odbytiště. Pozemková reforma navíc připravila hraběcí rod o více než polovinu půdy a rozsáhlé statky a oslabila tak vztah hraběcího rodu k provozu sklárny. Teprve v roce 1921 bylo opět navázáno obchodní spojení s USA, poté v Anglii, Švýcarsku a dalších zemí. Ve druhé polovině 20.let byla výroba ve sklárně opět stabilizována. Nemalou měrou k tomu přispěl ředitel Josef Tlapa, jež nastoupil do pozice ředitele v roce 1924. Za jeho působení se sklárna po mnohaleté přestávce zúčastnila světové výstavy v Paříži v roce 1925. Na této výstavě získala cenu Gran


Tvoříme s láskou, pečlivostí a vysokou úrovní sklářů i malířek.

    Sklářské hutě vždy vznikaly v horských oblastech, protože jako palivo bylo užíváno dřevo. Dle dochovaných památek můžeme poznat, že se sklářské hutě po vyčerpání zdrojů dřeva stěhovaly a zanechávaly za sebou osady, ve kterých se ze sklářů postupně stávali zemědělci, případně domácí zpracovatelé sklářské suroviny. To je pravděpodobně i případ harrachovské sklárny. Vznik sklářské hutě na Novém Světě totiž plynule navazuje na osudy tří starších hutí ležících na území bývalého jilemnického panství. Byly to sklárny v Rokytnici nad Jizerou, Rokytnu a Rýžovišti. Rozhodující událostí v historii novosvětské sklárny byl vstup šlechtického rodu Harrachů do Krkonoš. Harrachové nejprve v roce 1632 ovládli panství Branná a půl městečka Jilemnice. V roce 1701 pak hrabě Ferdinand Bonaventura dokoupil jilemnické panství i s druhou polovinou Jilemnice. Po přestěhování harrachovské sklárny na Nový Svět se bohatý hraběcí rod Harrachů zasloužil o to, že dřevo bylo dováženo i ze vzdálených oblastí a sklárna
    První zmínka o sklářské huti na Novém Světě se datuje k roku 1712. Toto datum je dochováno v zemských kronikách Státního oblastního archivu v Zámrsku, ale ze zápisů je zřejmé, že vznik harrachovské sklárny je možné datovat ještě před tento letopočet.
    Současná harrachovská sklářská výroba, jakkoli se přizpůsobila novým požadavkům, ponechává si v mnohém ohledu vazby na svou tradici. V době kdy je automatizovaná výroba skla dotažena téměř k dokonalosti, zůstává sklárna na Novém Světě zaměřena výhradně na ruční výrobu.


Zlatý věk - nejslavnější léta harrachovské sklárny

    Dovednosti harrachovských sklářů, rytců, brusičů a malířů, spolu s inovativní prací jejího vedení byly příčinou velkých hospodářských úspěchů. V druhé polovině 18. století měla sklárna sklady svých výrobků ve Vídni, Izmiru, Cařihradu i jinde. Harrachovské sklo bylo vyváženo do Španělska, Portugalska, Nizozemí, Anglie a mnoha dalších zemí. Sklárna v té době měla 2 velké pece po 6 pánvích a jednu malou. Pro sklárnu pracovaly 3 brusírny s 18 dílnami patřící ke sklárně (vrchnosti) a 3 brusírny soukromé. Dále se na rafinaci skla podílelo 14 opukávačů, 10 malířů a pozlacovačů, 3 výrobci korálků a 1 rytec znaků.
    Především díky dovednostem prvního ředitele Elliase Müllera, vznikla na panství hraběcího rodu Harrachů sklářská huť, která svojí produkcí proslavila české sklo po celém světě. Harrachovská sklárna proslula především nejvyšší kvalitou své produkce. Zdejší sklářští mistři uměli vyrobit i sklo několika barev, například modré, žluté, červené, zelené, černé, fialové i sklo mléčné. Proslulost sklárny byla dána i tím, že komplex byl rozšířen i o rafinační provozy, jako například o ryteckou a brusičskou dílnu a dílnu na malování.
    Za dobu svého působení si SKLÁRNA SLAVIA získala mezi zákazníky respekt a vynikající pověst sklárny, která produkuje originální výrobky v prvotřídní kvalitě.


Rozvoj - první mezinárodní úspěchy

    K rozšíření dobré pověsti novosvětské sklárny přispěly i oficiální návštěvy představitelů panovnického rodu Habsburků. V roce 1804 navštívil sklárnu arcivévoda Josef, o dva roky později arcivévoda Rainer. Proslulosti sklárny přispěl svou návštěvou i korunní princ Ferdinand (později Ferdinand V.) v roce 1820 a saský král Bedřich August II., který navštívil sklárnu v roce 1840.
    Na přelomu 19. a 20. století se sklárna dokázala opět velice rychle zorientovat v měnících se výtvarných stylech a stala se skutečným průkopníkem secese. V letech, kdy závod řídili Bohdan Kadlec (1884-1900) a Jan Malin (1901-1913) a kdy hlavními výtvarníky byli Josef Petříček a Julius Jelínek, spolupracovala sklárna s mnoha významnými umělci včetně malíře Alfonse Muchy a architekta Jana Kotěry. Rozvíjeny byly především květinové motivy v široké škále hutnických i rafinačních technik. Inspirací ve vývoji byly především práce francouzských floralistů, Emila Gallého a bratří Daumů. Velkou inspirací byla i práce L.C. Tiffanyho.


Krize - doba kolem světových válek

    Začátkem května 1945 byl Harrachov osvobozen Sovětskou armádou. Krátce poté byl dosavadní vlastník zajat českými partyzány, z přítomných dělníků se vytvořil závodní výbor a 3 týdny po osvobození přišel z obvodního národního výboru příkaz k zahájení výroby. Dne 28. ledna 1945 však byla sklárna opět v ohrožení, v 10 hodin dopoledne v ní vypukl požár, který zničil celou hutní halu, všechny kanceláře, archív a kreslírnu. Škoda byla obrovská. Uvažovalo se dokonce o uzavření celého závodu. Tlak dělníků však přinutil překonat i tyto obtíže a díky zásahu K. Gottwalda bylo v létě roku 1946 započato s novostavbou závodu.
    Po znárodnění byly rovněž provedeny změny ve výrobní orientaci sklárny. V roce 1952 byla ukončena výroba olovnaté suroviny a začalo se tavit sklo sodnodraselné. Olovnaté sklo se pro potřeby brusírny pouze dováželo. Hutní výroba byla postupně přeorientována výhradně na výrobu hladkého nápojového skla a navázala tak na práci dlouholetého výtvarníka sklárny, Rudolfa Schwedlera. Příznačnými se staly především nápojové kolekce se zatavenou černou nitkou (Exquisite), soubor se vzduchovou kapkovitou bublinou v kónické noze (Masaryk – soubor původně vytvořen pro ministerskou kancelář Jana Masaryka), kolekce se zatavenou vzduchovou spirálou a mnohé další originální techniky.


Máme ryze český původ. Rok založení 1999.

    O prosperitě a úspěších hovoří i to, že na konci 19. století měla sklárna asi 400 zaměstnanců a do roku 1895 se datuje vznik velké brusírny s elektrickým osvětlením a pohonem vodní turbínou. Tento provoz je k vidění i v dnešní době, po úpravách budovy, ale se zařízením na původním principu, to znamená stále pohon vodní turbínou, transmisním rozvodem hnací síly a broušením na přírodních brusných kotoučích. Toto unikátní zařízení je zřejmě jediné svého druhu v Evropě a je vedeno jako národní technická památka.


Vzestup z popela - poválečné období

    V předválečném období byla krize natolik vážná, že v létě roku 1935 hrozilo i uzavření a likvidace závodu. V této době se ale projevila oddanost dělnictva celého závodu, které nedovolilo pece vyhasnout a udržovalo závod v provozu. Po jmenování Karla Konráda novým ředitelem se situace stabilizovala a na světové výstavě v Paříži v roce 1937 získala sklárna opět cenu Grand Prix. Pak ale byla podepsána Mnichovská dohoda (30. září 1938) a došlo k připojení tzv. Sudet k nacistickému Německu. Provoz sklárny byl v důsledku vysídlení českého obyvatelstva zastaven a obnoven byl až 19. ledna 1939, kdy byla zapálena jedna malá pec. Majitelům sklárny, hraběcí rodině, bylo díky pragmatickým krokům Jana Nepomuka Antonína hraběte Harracha povoleno sklárnu i nadále vlastnit. Sklárně se ale dobře nedařilo, během krátké doby se v ní vystřídalo 8 ředitelů. Až příchodem Rudolfa Endlera v prosinci 1939 se situace obrátila. Ten ve svých rukou sklárnu udržel až do konce války a za vydatné pomoci nacistických
    Od roku 1955 je výtvarníkem závodu Milan Metelák, syn Aloise Meteláka, zakladatele Železnobrodské sklářské školy, který na dlouhá léta určuje směr výroby novosvětské sklárny. V dalších letech pak sklárna zmodernizovala svůj provoz tím, že změnila způsob vytápění svých pecí. Zastaralý způsob vytápění generátorovým plynem byl v roce 1971 nahrazen vytápěním svítiplynem (zemním plynem).


Copyright © Dossani milenium group 2000 - 2020
cache: 0000:00:00