Jak na věc


sklárny desná

Zlatý věk - nejslavnější léta harrachovské sklárny

    Období nejvyššího tvůrčího úsilí sklárny spadá do první poloviny 19. století, kdy po úspěšném působení Martina Kaisera nastoupil v roce 1808 jako správce huti jeho dosavadní spolupracovník Johan Pohl. Johan Pohl pocházel ze staré sklářské rodiny a před nástupem do funkce správce byl zaměstnancem sklárny plných 13 let, měl tudíž k řízení sklárny ty nejlepší předpoklady. Za jeho vedení přestála sklárna těžkou odbytovou krizi v důsledku napoleonských válek a byla započata tavba olovnatého rubínu, buquoyského černého a červeného hyalitu, skla rosalinového a uranového. Rovněž byla obnovena výroba skla přejímaného.Vedle brusu jako základní zušlechťovací techniky se na harrachovských výrobcích začala uplatňovat malba a rytina V této době pracovali pro sklárnu nejlepší čeští rytci včetně Dominika Biemanna. Sklárna přečkala ničivý požár v roce 1827 a v roce 1829 se poprvé zúčastnila průmyslové výstavy v Praze. Na této a mnoha dalších následujících Zemských výstavách sklárna získala zlatou medai
    Sklárna se tak v duchu tohoto vyznání zúčastňuje všech světových výstav ve 2. polovině 19. století. Pouze namátkou můžeme jmenovat prezentaci skla v Paříži (1856), opět v Londýně (1862), Filadelfii (1876), Sydney (1879), Antverpách (1885), Barceloně (1888) anebo Chicagu (1893). V důsledku četných a častých úspěchů na mezinárodních výstavách, jejichž prostřednictvím získávala odběratele, měla novosvětská sklárna velmi rozvětvenou síť obchodních zástupců takřka po celém světě. Byly to firmy: Oscar C. John v Londýně, R Vanderborght v Paříži, Clement Fils v Marseille, C. Pedrelli Figlio v Bologni, W. Bechler v Hamburku, Friedrich Tigges v Berlíně, Pakmézian Fréres v Cařihradě, P. Blees Co. v Káhiře, Isac Moise Scialom v Soluni, Filipe Neuman v Mexiku a další. Sklady měla sklárna v Praze, Karlových Varech, Vídni, Moskvě, Petrohradě a v Lipsku. Mezi zákazníky sklárny v této době patřily rovněž královské dvory, přední šlechtické rody, hotel Sacher ve Vídni a bezpočet dalších.


Krize - doba kolem světových válek

    Současná harrachovská sklářská výroba, jakkoli se přizpůsobila novým požadavkům, ponechává si v mnohém ohledu vazby na svou tradici. V době kdy je automatizovaná výroba skla dotažena téměř k dokonalosti, zůstává sklárna na Novém Světě zaměřena výhradně na ruční výrobu.


Vzestup z popela - poválečné období

    V předválečném období byla krize natolik vážná, že v létě roku 1935 hrozilo i uzavření a likvidace závodu. V této době se ale projevila oddanost dělnictva celého závodu, které nedovolilo pece vyhasnout a udržovalo závod v provozu. Po jmenování Karla Konráda novým ředitelem se situace stabilizovala a na světové výstavě v Paříži v roce 1937 získala sklárna opět cenu Grand Prix. Pak ale byla podepsána Mnichovská dohoda (30. září 1938) a došlo k připojení tzv. Sudet k nacistickému Německu. Provoz sklárny byl v důsledku vysídlení českého obyvatelstva zastaven a obnoven byl až 19. ledna 1939, kdy byla zapálena jedna malá pec. Majitelům sklárny, hraběcí rodině, bylo díky pragmatickým krokům Jana Nepomuka Antonína hraběte Harracha povoleno sklárnu i nadále vlastnit. Sklárně se ale dobře nedařilo, během krátké doby se v ní vystřídalo 8 ředitelů. Až příchodem Rudolfa Endlera v prosinci 1939 se situace obrátila. Ten ve svých rukou sklárnu udržel až do konce války a za vydatné pomoci nacistických
    Od roku 1955 je výtvarníkem závodu Milan Metelák, syn Aloise Meteláka, zakladatele Železnobrodské sklářské školy, který na dlouhá léta určuje směr výroby novosvětské sklárny. V dalších letech pak sklárna zmodernizovala svůj provoz tím, že změnila způsob vytápění svých pecí. Zastaralý způsob vytápění generátorovým plynem byl v roce 1971 nahrazen vytápěním svítiplynem (zemním plynem).


Rozvoj - první mezinárodní úspěchy

    V letech 1854-1855 došlo k přestavbě a rozšíření sklárny, avšak v noci z 30. na 31. prosince 1861 zmodernizovaný a prosperující podnik opět vyhořel. To již velkostatek, a tedy i sklárnu spravoval mecenáš, vlastenec, politik a skvělý hospodář Jan Nepomuk František hrabě Harrach (1828-1909). Na přání hraběte se ihned začalo s obnovou. Dne 6. února 1863 byla výroba znovu zahájena! Sklárna se napevno stala součástí hospodářského programu, jehož cílem nebylo jen zvýšení výnosu velkostatku, ale celkové povznesení kraje. Tuto snahu dobře vystihuje i výrok, který hrabě pronesl při debatě na zemském sněmu: „Musíme vynikati prací kulturní a také hospodářskou, jinak by si nás jiní národové nevážili. Proto také udržuji své hutě v Novém Světě, které se sice nevyplácejí, které však udržují a šíří chvalnou pověst českého sklářství ve všech kulturních zemích i za oceánem.“
    Po pádu režimu přežívala sklárna i nadále několik let pod vedením národního podniku Crystalex Nový Bor. Na jaře roku 1993 však bylo rozhodnuto o odtržení bývalého podniku 07 a následné privatizaci. Dne 1. července 1993 se stal majitelem sklárny Harrachov vyučený sklář a zároveň vystudovaný právník JUDr. František Novosad.
    V raných letech harrachovské sklárny je její produkce stylově ovlivněna především doznívajícím barokem a rokokem. Tavbu křídového skla doplňují některé druhy barevného skla a okenních tabulí. V druhé polovině 18. století byla rozšířena paleta barev, zavedena výroba mléčného skla, křišťálových a barevných lustrů. Nástup klasicismu zachycuje historický vzorník z let 1784-88 připisovaný Antonínu Erbenovi, tehdejšímu řediteli. Tento vzorník je nejstarším průkazným materiálem pro identifikaci novosvětských výrobků a jako poklad je střežen v Muzeu skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou.


Copyright © Dossani milenium group 2000 - 2020
cache: 0000:00:00