Jak na věc


nobelova cena za fyziku becquerel

Henri Becquerel (15. 12. 1852 - 25. 8. 1908)

    za průkopnický výzkum týkající se hlubokých nepružných rozptylů elektronů na protonech a vázaných neutronech, které měly zásadní význam pro vývoj kvarkového modelu částicové fyziky


Držitelé Nobelovy ceny 1931-1940

    10 problematický vedl totiž k novým interakcím s neutrálním intermediálním bosonem Z, které byly naprosto neslučitelné s fenomenologií známých hadronových rozpadů. Na začátku 70. let se naštěstí vyjasnilo, že řešení je poměrně jednoduché. Stačí zavést další kvark se stejným elektrickým nábojem jako u, svázat jej s kombinací d a s, která je ortogonální k původní Cabibbově směsi, a všechny nežádoucí efekty se vyruší. Průkopnickou práci na toto téma publikovali v roce 1970 Sheldon Glashow, Jean Iliopoulos a Luciano Maiani (GIM) a jejich čtvrtý kvark je nyní znám pod označením c ( charm ). Postulovat novou elementární částici jen pro záchranu zbytku teorie vyžadovalo tehdy určitou odvahu, ale tvůrcům standardního modelu štěstí přálo, neboť v roce 1974 byla existence kvarku c s očekávanými vlastnostmi potvrzena, a to hned ve dvou nezávislých experimentech. V polovině 70. let tak byla teorie elektroslabých interakcí z nejhoršího venku, ale i v rámci GIM modelu se čtyřmi kvarky zůstával probl
    za objev toho, že reliktní záření pocházející z vesmíru má podobu záření absolutně černého tělesa, a zjištění anizotropie v tomto záření (viz též COBE)


Držitelé Nobelovy ceny 1921-1930

    1 Nobelova cena za fyziku 2008: Cesty k narušení symetrie Jiří Hořejší, Praha 1. úvod Nobelova cena za fyziku pro rok 2008 byla udělena třem vědcům za fundamentální výsledky v teorii elementárních částic. Polovinu ceny získal Američan japonského původu Yoichiro Nambu za objev mechanismu spontánního narušení symetrie v subatomové fyzice a její druhou polovinu obdrželi dva Japonci, Makoto Kobayashi a Toshihide Maskawa, za objev původu narušené symetrie, která předpovídá existenci alespoň tří rodin kvarků v přírodě. Jde tedy o ocenění dvou odlišných příspěvků k moderní částicové fyzice, ale oba se setkávají v rámci současného tzv. standardního modelu, k jehož pojmovým základům zcela zásadním způsobem patří. Oceněné objevy mají široké fyzikální a historické souvislosti a pro objasnění stručných výroků nobelovského výboru, jež charakterizují hlavní přínos laureátů, je třeba předběžně nastínit některé základní pojmy z daného oboru a také připomenout některé důležité momenty historického poza


Nobelova cena za fyziku 2008: Cesty k narušení symetrie

    4 obvykle nazývá spontánní narušení symetrie, nebo někdy také skrytá symetrie. Jak už bylo naznačeno, jde o situaci, kdy dynamika systému má určitou symetrii, ale příslušný základní stav ji nerespektuje. Je přitom ovšem třeba dodat, že zmíněný typ narušené symetrie se na chování systému podstatně projeví pouze v případě, že máme co do činění s počtem částic, který je z praktického hlediska nekonečný a má tedy smysl užívat pro jeho popis jazyk teorie pole. Nambu byl podle všeho první, kdo tento jev vystihl právě na příkladu supravodivosti, ale ve fyzice pevných látek nebo kondenzovaného stavu to ve skutečnosti není nijak ojedinělá situace: spolu se supravodivostí by bylo možno zmínit také supratekutost hélia a asi nejběžnějším příkladem spontánního narušení symetrie je každý ferromagnet zde je podstatná spontánní magnetizace odpovídající uspořádání elektronových spinů v makroskopických doménách (v tomto případě tedy jde o narušení obyčejné rotační symetrie). Správná identifikace skryté
    za průkopnický výzkum v oblasti rádiové astrofyziky: Ryle za pozorování a vynálezy, zejména techniku aperturové syntézy, Hewish za rozhodující úlohu při objevu pulsarů
    E-ChemBook je vzdělávací portál, který má za cíl být elektronickou příručkou chemie využitelnou při studiu na gymnáziích a jiných školách, přípravě k maturitě i přijímacím zkouškám na vysoké školy.


Držitelé Nobelovy ceny 2011-2019

    7 s Higgsem odhalili i další teoretici. Ve své době se Higgsův mechanismus zřejmě i svým objevitelům jevil spíše jako formální hříčka v abstraktní teorii pole a svého druhu kuriozita. O pár let později se však zásadním způsobem uplatnil při formulaci jednotné teorie elektromagnetických a slabých interakcí v pracích Stevena Weinberga a Abduse Salama. Tato velmi úspěšná teorie se dnes prozaicky nazývá standardní model elektroslabých interakcí a Higgsův mechanismus zde generuje hmoty intermediálních vektorových bosonů W a Z. Teoretické předpovědi jsou v pozoruhodném souhlasu s experimentálními daty, ale existence samotného Higgsova bosonu zatím nebyla potvrzena ani vyvrácena. Všeobecně se očekává, že definitivní řešení tohoto problému přinesou experimenty na urychlovači LHC v CERN (Ženeva), které mají začít v roce Na dramatickém pokroku částicové fyziky v posledních dekádách 20. století se kromě experimentátorů podílela celá řada výrazných teoretiků a Yoichiro Nambu je nepochybně jedním z


Držitelé Nobelovy ceny 1971-1980

    9 Toshihide Maskawa slabé proudy to pak znamenalo, že mají dvě složky jedna odpovídá přechodům beze změny podivnosti a druhá podivnost mění. Možnou parametrizaci relativního zastoupení obou složek zřejmě poprvé navrhli Murray Gell-Mann a Maurice Lévy v jedné své práci z roku 1960, ale svou představu už dále nerozvinuli do zralé podoby. V roce 1963 si italský teoretik Nicola Cabibbo všiml, že všechna tehdy známá data je možno popsat za předpokladu, že zmíněné dvě komponenty vcházejí do celkového slabého proudu s koeficienty rovnými kosinu a sinu určitého úhlu, jehož velikost bylo možno určit empiricky. Zmíněný úhel se pochopitelně začal označovat Cabibbovým jménem, ale jeho původ byl naprosto záhadný. Pro úplnost a v zájmu historické objektivity ještě poznamenejme, že Gell-Mann a Lévy nenapsali svou parametrizaci slabého proudu explicite pomocí úhlu, ale na místě pozdějšího cos θ C měli výraz 1/(1 + ε 2 ) 1/2 a na místě sin θ C psali ε/(1 + ε 2 ) 1/2,


Držitelé Nobelovy ceny 1991-2000

    8 Makoto Kobayashi s vektorovými a axiálními proudy). V roce 1964 však padla i tato symetrie, když bylo zcela nečekaně odhaleno nezachování CP v některých rozpadech elektricky neutrálních K-mezonů (kaonů). Nobelovu cenu za tento mimořádný objev získali James Cronin a Val Fitch v roce Ještě stručný komentář pro nespecialisty v částicové nebo jaderné fyzice: Kaon je velmi blízký těžší příbuzný pionu a nese nenulovou podivnost (S, z angl. strangeness ), což je určitý druh náboje patřící do obecnější kategorie vůně (angl. flavour ). Jak už bylo řečeno, teorie slabých interakcí, která předcházela dnešnímu standardnímu modelu, nedávala žádné přirozené vysvětlení narušení CP symetrie. Ale ani první verze standardního modelu, platná na začátku 70. let, na tom nebyla v tomto ohledu lépe. Pro popis narušení CP je totiž podstatné, aby některé parametry teorie (vazbové konstanty) měly nenulovou imaginární část. V modelech, které pracovaly s částicemi známými zhruba do poloviny 70. let, však bylo v


Držitelé Nobelovy ceny 1911-1920

    6 o vzdálenost mezi světem reálných částic a zmíněným idealizovaným obrazem, ta je mírou dodatečného přímého (tj. nikoli spontánního) narušení symetrie. To by však byla zase jiná historie. 5. Skromný zárodek standardního modelu Zmíněný úspěch ve fenomenologii hadronů je jen jedním z aspektů spontánně narušené symetrie ve světě subjaderných částic. Průkopnická práce, v níž Nambu odhalil podstatu pionu, za sebou ve skutečnosti zanechala v částicové fyzice mnohem širší stopu. Mimořádnou zásluhu na tom má především britský teoretik Jeffrey Goldstone, který se na přelomu 50. a 60. let začal systematicky zabývat fenoménem neinvariantního vakua v modelech relativistické kvantové teorie pole. Hlavním výsledkem jeho prací je poměrně obecné tvrzení o existenci nehmotné bezspinové částice v případě spontánně narušené spojité symetrie taková částice je tedy vlastně jakýsi zobecněný pion à la Nambu. Dnes se obvykle nazývá prostě Goldstoneův boson, ačkoli korektnější termín (užívaný však méně


Cvičebnice středoškolské chemie

    2 Yoichiro Nambu V kvantové elektrodynamice zahrnují kalibrační transformace rovněž odpovídající změnu komplexní fáze pole matérie (jako je např. Diracovo pole popisující elektrony apozitrony). V této souvislosti je třeba zmínit ještě jeden aspekt klasifikace symetrií. Pokud jsou parametry uvažovaných transformací nezávislé na prostoročasových souřadnicích, mluvíme o globální symetrii, v opačném případě jde o symetrii lokální. Kalibrační invariance elektrodynamiky je v tomto smyslu lokální vnitřní symetrie. Omezíme-li se na podmnožinu prostoročasově konstantních fázových transformací Diracova pole, složky elektromagnetického potenciálu se nemění a symetrie se realizuje jako globální. I takto redukovaná varianta kalibrační invariance má však svůj netriviální důsledek, a sice zákon zachování proudu (resp. náboje). Pomocí Diracova pole ψ(x) jetakový proud vyjádřen ve tvaru V µ = ψγ µ ψ,kdesymbolγ µ reprezentuje čtveřici Diracových matic (prostoroč
    za objev, že metody vyvinuté pro studium jevů v jednoduchých uspořádaných systémech lze zobecnit na složitější formy hmoty, zejména tekuté krystaly a polymery
    za příspěvky k rozvoji studia kondenzovaných stavů hmoty pomocí spektroskopie neutronů: Brockhouse za rozvoj neutronové spektroskopie, Shull za rozvoj techniky difrakce neutronů


Držitelé Nobelovy ceny 1951-1960

    12 Podstatné přitom je, že mnoho nezávislých experimentů až do dnešního dne potvrzuje, že všechny efekty narušení CP symetrie ve světě subjaderných částic lze skutečně popsat pomocí KM směšovací matice. S ohledem na starou Cabibbovu práci se dnes tato matice obvykle označuje zkratkou CKM. 8. Nedozírné následky nenápadných teorií Teoretické práce, které přinesly svým autorům Nobelovu cenu za rok 2008, mohly v době svého vzniku působit celkem skromně a nenápadně, ale jejich konečné důsledky byly opravdu dalekosáhlé. Standardní model, v němž hraje důležitou roli jak princip spontánního narušení symetrie, tak i schéma směšování šesti kvarků vedoucí k narušení CP symetrie, motivoval realizaci unikátních a velmi nákladných experimentů, které správnost základních teoretických představ potvrdily. Navíc, některé klíčové experimenty začnou v nejbližší budoucnosti a můžeme tak očekávat další významné prohloubení našich znalostí fyziky těsně spojené s touto Nobelovou cenou. Při udělení tak prestiž
    11 se čtyřmi kvarky (kde n = 2) je relevantní právě jen jeden úhel a komplexní fáze se může objevit až pro n =3. Numerické hodnoty relevantních parametrů směšovací matice kvarků ovšem původní Kobayashiova-Maskawova teorie nepředpověděla (a žádnou takovou předpověď nemáme dodnes). Snad ale stačí, že v hlavních rysech byl jednoduchý KM model nakonec ohromujícím způsobem potvrzen, ačkoli ve své době jejich publikace prošla prakticky bez povšimnutí. Světová komunita začala brát KM mechanismus vážně zřejmě až po roce 1975, kdy byl objeven těžký lepton tau (což napovídalo, že existuje třetí generace elementárních fermionů). V roce 1977 byl pak odhalen pátý kvark b ( bottom ) a původně zcela nenápadná práce Kobayashiho a Maskawy se stala všeobecně známou a nesmírně populární. Existence šestého kvarku t ( top ) byla pak experimentálně prokázána v roce Tabulka částic standardního modelu Pokroky matematiky, fyziky a astronomie, ročník 54 (2009), č. 1 13


Držitelé Nobelovy ceny 1961-1970

    za rozhodující příspěvky k fyzice elementárních částic, zejména objev velkého množství rezonančních stavů, umožněné jeho předchozím rozvojem technik vodíkové bublinkové komory a datové analýzy


Držitelé Nobelovy ceny 2001-2010

    3 částic s mírně odlišnými hmotami, což svědčí o tom, že izospinová symetrie je v reálném světě jen přibližná, tj. mírně narušená. Existence (přibližně) degenerovaných izomultipletů je příkladem tzv. Wignerovy-Weylovy realizace symetrie. V atomové fyzice je jednoduchou analogií takového efektu degenerace energetických hladin elektronů ve sféricky symetrickém silovém poli (např. coulombickém) vůči magnetickému kvantovému číslu, jež dává hodnotu jedné složky momentu hybnosti. Často nastává případ, kdy symetrii dynamiky odpovídá také symetrický základní stav systému. Tak je tomu například se zmíněnou přibližnou izospinovou symetrií: všechny fenomenologicky úspěšné modely fyziky subjaderných částic pracují s předpokladem, že bezčásticový základní stav (vakuum) je invariantní vůči izospinovým rotacím. Obecně však taková souvislost platit nemusí a dokonce lze říci, že situace, kdy se realizuje asymetrický základní stav jinak symetrického systému, patří mezi nejzajímavější problémy několika r
    za potvrzení existence nových radioaktivních prvků vytvořených neutronovým ozařováním a s tím spojený objev jaderných reakcí způsobených pomalými neutrony


Držitelé Nobelovy ceny 1941-1950

    5 by mohl platit, pokud by pion byl nehmotný. Spolehlivost takové aproximace ovšem není a priori zaručena; nepopiratelný je pouze fakt, že pion je zdaleka nejlehčí známý hadron (zhruba sedmkrát lehčí než proton). Nambu byl zřejmě první, kdo přiblížení zachovávajícího se axiálního proudu a nehmotného pionu vyzkoušel; použil je při popisu beta rozpadu a úspěšně odvodil již zmíněnou Goldbergerovu-Treimanovu relaci g A = g πnnf π m N, kde g A je axiální konstanta pro beta rozpad neutronu, g πnn je vazbová konstanta silné interakce pionu a nukleonů, f π označuje rozpadovou konstantu pionu a m N je střední hmota (resp. klidová energie) nukleonu. Motivován tímto úspěchem, Nambu navrhl hlubší vysvětlení pro fungování zmíněné aproximace, přičemž použil analogii s teorií supravodivosti: zachování axiálního proudu je důsledkem chirální symetrie fundamentálních silných interakcí (analogie globální fázové invariance), ale vakuum je asymetrické (analogie neinvariantního BCS základního st


Držitelé Nobelovy ceny 1981-1990

    Narodil se v Paříži. Pocházel z rodiny fyziků. Roku 1877 ukončil studium na polytechnice v Paříži, potom tři roky studoval specializaci na stavební škole mostů a cest a dosáhl hodnosti inženýra. Becquerelovy zájmy se týkaly hlavně fyziky. Stal se profesorem fyziky v Muzeu dějin přírodních věd a od roku 1895 do konce života byl profesorem fyziky na pařížské polytechnice V roce 1899 se stal členem Francouzské akademie věd. Už od roku 1876 začal Becquerel samostatně bádat v oblasti fyzikální optiky. Zkoumal stáčení polarizační roviny světelného paprsku v plynech, ve vzduchu a v přehřátých parách některých látek. Za tyto výzkumy mu byla udělena vědecká hodnost doktora. Od roku 1882 zkoumal fosforescenci a fluorescenci látek v laboratoři svého otce. Právě tato pozorování ho přivedla k velkému objevu. Když se světem rozšířila zpráva o objevu rentgenových paprsků, napadlo ho, zda vlastnosti látek vysílat pronikavé záření není v úzké souvislosti s fosforescencí. Mezi látkami, které zkoumal, by

Copyright © Dossani milenium group 2000 - 2020
cache: 0000:00:00