Jak na věc


léčitel jonáš

3 herci, 3 divadla, 3 premiéry...

    Možná by chvályhodnějším poselstvím „urbi et orbi“ tří scén bylo téma pichlavější. Činoherní studio i Divadlo Petra Bezruče takové inscenace umí. Při vší úctě k Frielovu dílu, také on dokáže napsat cajtštyky, Léčitel k nim ale nepatří. Míří k intelektuálně obrazné výlučnosti, což bude drhnout hlavně v přímočařejší Ostravě.
    Činoherní studio, Divadlo Petra Bezruče, Divadelní spolek Kašpar -  Brian Friel: Léčitel. Překlad Ester Žantovská, režie Filip Nuckolls, dramaturgie Lenka Bočková, kostýmy Petra Krčmářová. Premiéry 16. 10. Ústí nad Labem, 17. 10. Ostrava a 18. 10. 2012 Divadlo v Celetné Praha
    Monodrama je náročný úkol pro režiséra a pro herce, ale i pro vnímání diváka. Nepřetržitý monolog je obtížná dramatická forma a jeho zvládnutí je pro herce velká výzva. Musí udržet neustálé soustředění diváka, ovládnout jej silou své osobnosti, být s ním spojen neviditelnou nití a vést s ním jednohlasý dialog. Inscenace Léčitele tyto požadavky splnila dokonale, každý ze tří herců má potřebné charisma, devízou je i dobrá artikulace, vždyť při minimu akce na jevišti záleží na každém slově. Takže opět jedno představení, které v mysli dlouho dožívá...


fotografie z ostravské premiéry

    Inscenace hry Briana Friela Léčitel je pozoruhodná už numerologicky: projekt tří divadel ze tří měst se třemi herci. Monodrama o zázračném léčiteli, jeho ženě a impresáriovi, kteří vyprávějí o putování po velšském a skotském venkově, nastudoval a titulní roli ztělesnil Jakub Špalek z pražského Divadelního spolku Kašpar, jeho partnery jsou Markéta Haroková z Divadla Petra Bezruče a Matúš Bukovčan z ústeckého Činoherního studia. Ostravská premiéra sugestivní psychologické studie se uskutečnila v komorním prostředí bezručovské Márnice 17. října.
    V roce 1980 spoluzaložil divadelní společnost Field Day, která má svou činností přispívat ke zmírnění a omezení tamních politických i náboženských konfliktů.


A víra tvá tě podle Friela uzdraví

    Díla uznávaného irského dramatika Briana Friela (1929) jsou úspěšně inscenována v Británii i na Broadwayi, v českých divadlech se uvádí např. jeho hra Proměny a tragikomedie Láska paní Katty. Monodrama Léčitel se strukturou odlišuje, ve čtyřech postupných výpovědích se skutečná realita před divákem odhaluje až skládáním subjektivních úhlů pohledu tří postav, rekonstrukcí a doplněním toho, co bylo řečeno či jen naznačeno. Hra má vlastně dvě témata. Tím prvním jsou osudy postav, jejichž život byl svázán dlouhých dvacet let. Tím dalším je léčba vírou či autosugescí, jak ji třeba známe ze zázračných míst, kam putují postižení. Léčitel má podobný dar vzbudit v lidech víru a jako zázrakem je uzdravit, anebo, jak sám říká, smířit se s údělem, kterému vzdorovali. Ale vždyť podobně působí i umění s katarzním účinkem, takže lze hru chápat také jako meditaci nad odpovědností umělce ve společnosti.
    Ti tři z různých úhlů nahlížejí, každý po svém, společně sdílený prostor v uplynulém čase. Takže jsou vlastně stále spolu. Vyprávějí o stejných zázracích i karambolech, o lidské bídě, o mizérii velikášství, o jeho rubu na cestě k osamění. Oním guru kráčejícím od zázraku uzdravování k jeho fetišizaci a znehodnocování je Frank Jakuba Špalka (Kašpar). Věří léčitel sobě, nebo se spoléhá na náhodu a pravděpodobnost? Sebevědomí střídá životní nejistota a živoření; v metafoře severního konce světa, za kterým je už jen bídné nic.
    Je třeba ještě podotknout: Premiéru Frielova Léčitele ohlásilo na internetu jako první Divadlo Soliteater v režii Jaroslava Kodeše, ale až na prosinec. Možná to napovídá, že jednoho z největších současných dramatiků britského souostroví (*1929) začneme konečně víc objevovat také v Česku.


fotografie ze zkoušení Léčitele

    Na jevišti zaznamenáme jen náznak scénografie (řady dřevěných židlí na jevišti odkazují k hledištím venkovských sálků), s jednoduchými dobovými kostýmy - zkrátka jde o divadlo literární, stojící bytostně na textu. Jeho interpretaci lze označit za vesměs adekvátní, ovšem nikterak brilantní: zejména Matúš Bukovšan je sice slušný herec, ale k nejlepším "šprechrům" českých scén vskutku nepatří, u Markéty Harokové zase občas zarazí náběh na vzláštně strojenou intonaci.
    Jakub Špalek suverénně ovládá svůj projev, nejprve klidný a vyrovnaný až malinko znuděný, zároveň z něj cítíme hrdost na své schopnosti i moc nad partnery, později i pochyby a traumata, a nakonec úlevu, s níž onoho krásného zářijového rána kráčí vstříc svému osudu. Z Markéty Harokové vyzařuje charisma tragické hrdinky, vzdělané ženy, která vše ovládá svou dostředivou silou, statečně přemáhá životní rány, ale nakonec se musí vyrovnat se samotou. Matúš Bukovčan ztělesnil impresária jako výřečného člověka z lidu, obdařeného zvláštním humorem a svéráznou filozofií. Svého hrdinu obdařil laskavýma očima i ústy a zpěvavou intonací hlasu, jímž bez zastírání vylíčí události a dovypráví celý příběh.


Copyright © Dossani milenium group 2000 - 2020
cache: 0000:00:00