Jak na věc


kostel v ústí nad orlicí koncerty p. šporcl

Pomůžou kostel zachránit duchové věřících?

    Každý den vedeme válku o zachování člověka v člověku, o zachování lidské tváře. Není však lehké zůstat člověkem a nezapomenout kdo jsem a proč jsem tady. Každý je z počátku „dobrým“, má ideály, podle kterých chce žít. Postupně na něj však vnější svět tlačí a člověk začne dělat kompromisy, postupně ztrácí svou tvář, až jednoho dne je někým, kým nikdy nechtěl být a dál (mnohdy mimoděk) předává tento přejatý model chování a nazírání na svět. Z tohoto začarovaného kruhu se člověk dostává těžko, ale možnosti zde jsou a jedna z cest může vést právě skrze křesťanství.
    Už celá staletí shlíží z kopce na ves Luková kostel sv. Jiří. Dodnes je její největší dominantou, ale při pohledu na něj není těžké uvěřit, že doba jeho největší slávy je dávno pryč. Po omítce skoro není ani památky. Věžním oknům chybí výplň a v místech, kde dříve bývaly hodiny, jsou dnes jen zrezlé kotouče. Kamenné kvádry zdiva, vystavené milosti a nemilosti počasí, ještě stále odolávají, ale není těžké klást si otázku: „Jak dlouho ještě?“
    V dřevěných lavicích kostela tiše sedí desítky bíle oděných postav. Nemluví. Se skloněnými hlavami se tiše modlí k Bohu. Nedýchají. Ani vzduch se nepohne. V mrazu prosincového dne, snad umocněném bezútěšným stářím kostelních zdí, se chvějeme zimou všichni. Nikoliv však „Věřící“.


Výstava je stálá.

    Jednou z krásně položených vesniček Manětínska je velmi stará obec Luková, situovaná na úbočí výrazného vrchu Chlumská hora s výhledem do krajiny. Dnes je téměř neobydlená, využívaná většinou jen pro rekreační účely v letní sezoně. Ještě v první polovině 20. století patřila k živým obcím se školou a středověkým farním kostelem svatého Jiří, který vzdoruje času, zastíněn stromy a křovinami, bujícími na starém hřbitově.

Copyright © Dossani milenium group 2000 - 2020
cache: 0000:00:00