Jak na věc


kníže svatopluk

Mawerův román o roce 1968: Pražské jaro jako ztráta iluzí, mládí přejeté tanky

    Závěrem je potřeba napsat, že Pražské jaro patří mezi to nejlepší, co letos na podzim vychází. Těch kandidátů je víc, ale Pražské jaro má mezi nimi silnou pozici. Mimochodem, nevím, kdy vyšlo současně tolik skvělých knih, jako o letošním podzimu. Ale zpátky k Pražskému jaru: Je to dravý příběh, přestože se rozjíždí pozvolna. České reálie a český příběh mají pro českého čtenáře pochopitelně velké kouzlo, což podle mě stojí za úspěchem Simona Mawera u nás (je to už třetí kniha, která má nějakou spojitost s naší zemí). Na knihu jsem se hodně těšil a vlastně jsem se bál, že budu hodně zklamán. Zklamání se nicméně nedostavilo a já mohu s uspokojením konstatovat, že to byl obrovský čtenářský zážitek po všech stránkách. Co se týče spádu děje, co se týče děje samotného i co se týče vyobrazených postav.
    Mezitím, Sam Wareham, první tajemník britské ambasády v Praze, sleduje s cynismem diplomata a vášní mladého muže vývoj v zemi. Ve společnosti české studentky Lenky Koneckove si nachází cestu do světa československé mládeže, která je plná nadějí a nových myšlenek. Za železnou oponou se v této chvíli nic nezdá být nemožným. Avšak obří kola politiky se dál točí v pozadí, sovětský vůdce Leonid Brežněv vyvíjí na Dubčeka nátlak a Rudá armáda se shromažďuje na hranicích.


Provazochodkyně (Marian Sutro #2)

    Tolik k historickým událostem té doby. Na pozadí těchto divokých politických změn autor rozehrává dva milostné příběhy. Angličtí studenti, James a Eleanor, cestují stopem po Evropě a zabrousí i do, pro ně exotického, východního bloku. Jsou mladí, naivní, nezkušení a o jejich dalších osudech většinou rozhoduje hod mincí. Druhý pár tvoří anglický diplomat Sam a česká studentka Lenka. Ta mu učaruje svojí přirozenou živočišností a jejich vztah nabírá na vážnosti, z čehož Lenčina maminka ani anglická ambasáda nemám zrovna velkou radost.
    Důležitou složkou románu je humor. Je ho přesně tolik, aby se z knihy ještě nestala humoristická kniha, ale zase ho není příliš málo, aby vtipy působily nemístně. Je hrozně důležité s tímto kořením šetřit a Mawer všem ukazuje, jak se to má dělat. Český čtenář patrně povytáhne obočí nad občasnou encyklopedickou vložkou. Co tím myslím? Simon Mawer čas od času od příběhu odbočí a neznalému čtenáři doplní fakta. Dočteme se tak například o Janu Masarykovi. Tyto encyklopedické vložky jsou dobré k pochopení kontextu románu, ale český čtenář je samozřejmě dobře zná (jak aspoň doufám). Pořád je třeba mít na paměti, že primárně bylo Pražské jaro napsáno pro anglofonního čtenáře, který nemusí vědět, kdo to byl Jan Masaryk nebo Milada Horáková. A možná se o tom masa čtenářů dozví i díky této knize, což je její další plus.


Simon Mawer – Pražské jaro (recenze)

    Hlavní protagonisté Pražského jara jsou tři. Eleanor a James, dva oxfordští studenti, kteří si užívají volno cestami po Evropě a a tajemník britské ambasády Sam Wareham. Není to však pouze tato trojice, na kterou se Mawer ve své knize zaměřuje, i když právě oni dostávají nejvíce prostoru. Kromě nich zde narazíme na celou řadu dalších zajímavých postav nejrůznějších národností, které přispějí svou trochou do mlýna. Společně pak tvoří jedinečnou mozaiku plnou barvitých osudů, milostných vzplanutí i nenaplněných nadějí.
    Pokud ve vás po Skleněném pokoji nezanechala žádná z Mawerových knih hlubší dojem tak věřte, že s Pražským jarem tomu tak rozhodně nebude. Tento charismatický Brit tak opět dokazuje, že patří k jedněm z nejlepších autorů současnosti. Už dlouho jsme neměli možnost začíst se do takto silné knihy z našeho prostředí. O to více fascinující je fakt, že Pražské jaro nenapsal žádný z rodilých Čechů, ale právě Simon Mawer.
    Pražské jaro se trefilo do doby, kdy si my Češi připomínáme osmičková výročí, a navíc v srpnu uteklo padesát let od vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Ta kniha nemohla vyjít v lepší dobu – ale správné načasování samozřejmě ještě neznamená, že to nemůže být špatně napsané.


RECENZE: Hodiny, kdy dopadla sekera na naděje pražského jara. To je nový Mawer

    Rok 1968 je stále v řadě z nás velice živým tématem. Ostatně prakticky v každé rodině najdeme někoho, kdo tyto události prožil na vlastní kůži. Přesto je vždy zajímavé dozvědět se o tomto tématu něco nového. A právě to nám přináší Simon Mawer ve své nejnovější knize. Díky němu máme možnost nahlédnout na známé události z trochu jiného úhlu a podívat se jak, tato nelehká doba byla vnímána v zahraničí.
    Simon Mawer, literární stálice, která je pro mnoho čtenářů zárukou kvality. Ostatně i u nás se tento charismatický angličan těší vcelku velké oblibě. A to nejen díky svým skvěle propracovaným knihám, ale i jeho kladnému vztahu k České republice. Ostatně jeho román Skleněný pokoj je inspirovaný skutečným osudem vily Tugendhat. Mawer se však k nám vrací i ve své nejnovější knize Pražské jaro, ve které sledujeme turbulentní události tehdejší doby očima tří Britů.
    Provazochodkyně přináší napínavou a velmi propracovanou sondu do složitých motivů idealismu a odvahy těch, kteří nepřestali bojovat ani poté, co druhá světová válka dávno skončila.


Skleněný pokoj (filmová obálka)

    Příběh totiž začíná ve Velké Británii, kde se dva mladí studenti chystají na letní cestu po Evropě. Chtějí poznat kvas výbušného roku 1968 – Francii, Německo, Itálii, Řecko… Netuší ale, že se jejich plány poněkud změní. Ve druhé linii příběhu (která se někdy v polovině knihy propojí s tou první) sledujeme Prahu v létě 1968. Společnost žije obrovskými změnami, což jako pozorovatel monitoruje zástupce britské ambasády. Všímá si touhy lidí po změně, ale také si všímá místních děvčat a do jednoho takového se zamiluje. Na tom, co se děje v Československu, tak začíná mít osobní zájem, a to ještě vůbec neví, co ho čeká.
    Srpen 1968 v Praze očima britského diplomata a dvou bláznivých stopařů. Milostný příběh na pozadí smutné české historie - o tom všem napsal britský spisovatel Simon Mawer svůj nejnovější román. Jmenuje se Pražské jaro a autor devět let starého bestselleru Skleněný pokoj ho představil i v Praze.
    Přestože letošek byl bohatý na skvělé knihy (za všechny můžeme jmenovat například Alias Grace Margaret Atwoodové nebo Podzemní železnici Colsona Whiteheada), Simon Mawer dovedl něco víc. Povedlo se mu najít správnou polohu vyprávění a správné tempo vyprávění. Na začátku si dává načas s rozvinutím příběhu – někomu se dokonce může zdát úvod značně rozvleklý. Myslím ale, že vzhledem k příběhu je pomalé tempo zvolené na začátku případné:


Milostný příběh na pozadí pražského jara. Simon Mawer představil nový román zasazený do srpna 1968

    Simon Mawer zde, jako například ve Skleněném pokoji, opět míchá realitu s fikcí (v duchu slavného Goetheho hesla Dichtung und Wahrheit). Na reálnou kostru navěsil příběhy, které se nemusely, ale mohly stát. Myslím, že narozdíl od Skleněného pokoje se zde drží hodně při zemi a nehrozí tak, že se někdo bude cítit líčením Simona Mawera dotčen.
    Simon Mawer je anglický spisovatel, kterému zjevně učarovaly československé moderní dějiny. Nejdřív to byl Skleněný pokoj inspirovaný osudem vily rodiny Tugendhat, potom Mendlův trpaslík, kde svoji roli sehrál slavný brněnský vědec a v neposlední řadě je to Pražské jaro, které velice čtivým způsobem popisuje události srpna 1968.
    Simon Mawer, autor Skleněného pokoje, bestselleru deníku New York Times, se vrací do Československa. Tentokrát během bouřlivých šedesátých let a s napínavým příběhem o sexu, politice a zradě.
    Jeden z předních britských autorů současnosti se do Československa vydal už podruhé. Po vysoce oceňovaném Skleněném pokoji dokazuje i jeho nový titul, že spisovatel má empatii a pochopení pro naše novodobé dějiny, především pro jejich tragické aspekty. Očima tří Britů, oněch dvou mláďat a tajemníka britské ambasády Sama Warehama, mapuje naděje a touhy převratného období.


Copyright © Dossani milenium group 2000 - 2019
cache: 0000:00:00