Jak na věc


kníže svatopluk

Mawerův román o roce 1968: Pražské jaro jako ztráta iluzí, mládí přejeté tanky

    A tak se v česky právě vydaném románu Pražské jaro britského spisovatele Simona Mawera za horkého léta 1968 toulají Evropou dva mladí Angličané, chlapec a dívka. Město po městě, jedno kam, příští destinaci vyberou hodem mince. Jsou zbaveni rodičů, práce, povinností. Vytrženi z běžné existence, žijí bezstarostně, střídavě spolu spí, hádají se, kouří trávu. U cesty kvetou heřmánek a silenka, kolem bzučí včely, ve slunečních paprscích poletují motýli. Idyla jako stvořená k tomu, aby ji převálcovaly tanky.
    Co je hlavní silná stránka knihy? Je těžké jednu takovou vybrat, protože těch skutečně silných stránek má kniha hned několik. Začneme mistrovstvím ve vyprávění, které Mawer opět ovládá tak mocně, že se vám nebude chtít od knihy odejít ani na minutu. Bylo opravdu nelehké knihu odložit a věnovat se běžným povinnostem – a když už jsem musel, pořád jsem nemohl z hlavy dostat myšlenky na to, co bude s hrdiny knihy dál. Hlavní postavy jsou v podstatě čtyři (dvě dvojice). Mawer se víceméně drží toho, co jste se o nich dozvěděli na začátku, takže nějaký mentální vývoj postav se nekoná. Za normálních okolností by to pro mě byl důvod snížit hodnocení knihy. Proč jsem to nakonec neudělal? Mawer to vyvážil strhujícím příběhem, který se sice na začátku rozbíhá pomalu, ale je to podobné, jako když jste na kraji vodního víru: Čím blíže jste závěru, tím je tempo zběsilejší a zběsilejší. Do děje vstupuje nová postava, která děj akceleruje do obrovských otáček.


Skleněný pokoj (filmová obálka)

    Mezitím, Sam Wareham, první tajemník britské ambasády v Praze, sleduje s cynismem diplomata a vášní mladého muže vývoj v zemi. Ve společnosti české studentky Lenky Koneckove si nachází cestu do světa československé mládeže, která je plná nadějí a nových myšlenek. Za železnou oponou se v této chvíli nic nezdá být nemožným. Avšak obří kola politiky se dál točí v pozadí, sovětský vůdce Leonid Brežněv vyvíjí na Dubčeka nátlak a Rudá armáda se shromažďuje na hranicích.
    Nakonec utichne střelba v ulicích, tanky přestanou hrčet a před čtenářem opět stojí titíž britští studenti, které potkal na začátku. Jen už zoufalí, odříznutí, ztracení v cizí zemi. Dělají dojem, že už nebudou stejní, že v nich v Československu něco zemřelo. Román Pražské jaro funguje jako metafora dospívání, ztráty iluzí, prozření ze snu - o lásce i svobodě.
    A kolem toho celou dobu krouží několik žen. Ne že by je spisovatel líčil šablonovitě, jednu zatěžuje rodinná historie, druhou nevyjasněná sexuální orientace. Mají různá zázemí, názory, podoby. Přesto občas vytváří dojem, jako by v Praze toho času neexistovala jiná dívka než poněkud rozpustilá, jež chce dostat každého muže do postele, nastěhovat se k němu, a ještě se vyptávat na jiné ženy. Pro vyznění jinak funkčního celku je to ale druhotné.
    Román inspirovaný skutečným osudem vily Tugendhat, který zaujme od první věty. Na pozadí příběhu jejích majitelů zrcadlí tragédii celého českého národa. Vysoko na kopci nad Brnem…


Simon Mawer – Pražské jaro (recenze)

    Rob Dewar se zrovna vrací autem domů, když v rádiu uslyší zprávu o smrti svéhostarého kamaráda a kdysi také horolezeckého partnera Jamieho Matthewsona, známého a úspěšného…
    Postava britského diplomata v románu nepřevažuje, působí ale nejplastičtěji. Ve dnech invaze vojsk Varšavské smlouvy navíc k jejímu milostnému dilematu přibývá dilema profesionální: pomůže Samuel dvěma ruským emigrantům, byť by tím riskoval kariéru?
    Přestože letošek byl bohatý na skvělé knihy (za všechny můžeme jmenovat například Alias Grace Margaret Atwoodové nebo Podzemní železnici Colsona Whiteheada), Simon Mawer dovedl něco víc. Povedlo se mu najít správnou polohu vyprávění a správné tempo vyprávění. Na začátku si dává načas s rozvinutím příběhu – někomu se dokonce může zdát úvod značně rozvleklý. Myslím ale, že vzhledem k příběhu je pomalé tempo zvolené na začátku případné:
    Simon Mawer, autor Skleněného pokoje, bestselleru deníku New York Times, se vrací do Československa. Tentokrát během bouřlivých šedesátých let a s napínavým příběhem o sexu, politice a zradě.


Provazochodkyně (Marian Sutro #2)

    Nebyl by to však Mawer, kdyby i takto vážné téma neobalil velice citlivým a zároveň silným příběhem, jenž ve vás po dočtení bude rezonovat ještě hodně dlouhou dobu. Citlivé až poetické pasáže se střídají s drsnějšími celky, ve kterých na vás plně dopadne naléhavost tehdejší doby. Právě v tomto celkovém konceptu naplno vynikne Mawerův jedinečný  vypravěčský dar, kdy dokáže umě zkombinovat naprosto odlišné části do fascinujícího celku. Jeho líčení událostí 21. 8. 68 je naprosto famózní, až se nechce věřit, že tyto části napsal člověk, který si těmito událostmi neprošel na vlastní kůži.
    Sam tuší, že to nemůže skončit dobře. Má totiž dobré informace nejen o spoustě sovětských vojáků, kteří v zemi stále zůstávají po jarních manévrech, ale i o dalších stovkách tisíc, které s těžkou technikou číhají na československých hranicích. A tak si při vzpomínce na jednu drobnou oxfordskou studentskou rebelii říká: „Až tahle sekera dopadne, čeští studenti – na rozdíl od svých britských vrstevníků – nebudou mít možnost běžet se schovat k mamince a tatínkovi.“
    Eleanor a James, dva oxfordští studenti, se rozhodnou, že budou o prázdninách cestovat autostopem po Evropě. Láká je jih, Itálie nebo Řecko. Jenže zvědavá Ellie, která v květnu házela dlažebními kostkami v Paříži při tamních revoltách, by se ráda podívala do Československa, protože právě tam se nyní, v létě 1968, dějí věci. A tak si kdesi v Německu hodí mincí a Simon Mawer v románu Pražské jaro nechává osud rozhodnout.


Milostný příběh na pozadí pražského jara. Simon Mawer představil nový román zasazený do srpna 1968

    Provazochodkyně přináší napínavou a velmi propracovanou sondu do složitých motivů idealismu a odvahy těch, kteří nepřestali bojovat ani poté, co druhá světová válka dávno skončila.
    Zvlášť přesvědčivé jsou pak historické reálie. Mawer prý přípravě věnoval přes dva roky. Když román minulý měsíc představoval v pražské Havlově knihovně, poznamenal například, že Leonid Brežněv oslovoval Alexandra Dubčeka Alexandře Stěpanoviči, což je doloženo třeba v sovětském stenografickém záznamu rozhovoru z 23. srpna v Moskvě.
    Samuel je ale "svým způsobem zasnoubený", a tak čelí milostnému dilematu: doma v Londýně na něj čeká anglická kolegyně Steffie a s ní životní jistota, dům, rodina, důchod. Zatímco v Praze diplomata svádí česká studentka Lenka, o generaci mladší, ale poněkud slovansky živelná, pudová. Lenka kouří v peřinách, koupe se nahá v řece, "připomíná postavu ze slovanských bájí, rusalku". Povrchní přirovnání Mawer přebije větou tesající přesné kontrasty: "Steffie měla krásnou postavu, Lenka tělo. Ze Steffie cítil parfém, z Lenky vůni."


RECENZE: Hodiny, kdy dopadla sekera na naděje pražského jara. To je nový Mawer

    Závěrem je potřeba napsat, že Pražské jaro patří mezi to nejlepší, co letos na podzim vychází. Těch kandidátů je víc, ale Pražské jaro má mezi nimi silnou pozici. Mimochodem, nevím, kdy vyšlo současně tolik skvělých knih, jako o letošním podzimu. Ale zpátky k Pražskému jaru: Je to dravý příběh, přestože se rozjíždí pozvolna. České reálie a český příběh mají pro českého čtenáře pochopitelně velké kouzlo, což podle mě stojí za úspěchem Simona Mawera u nás (je to už třetí kniha, která má nějakou spojitost s naší zemí). Na knihu jsem se hodně těšil a vlastně jsem se bál, že budu hodně zklamán. Zklamání se nicméně nedostavilo a já mohu s uspokojením konstatovat, že to byl obrovský čtenářský zážitek po všech stránkách. Co se týče spádu děje, co se týče děje samotného i co se týče vyobrazených postav.
    Srpen 1968 v Praze očima britského diplomata a dvou bláznivých stopařů. Milostný příběh na pozadí smutné české historie - o tom všem napsal britský spisovatel Simon Mawer svůj nejnovější román. Jmenuje se Pražské jaro a autor devět let starého bestselleru Skleněný pokoj ho představil i v Praze.
    Na rozdíl od českých autorů ale Mawer v politické rovině zůstává střízlivě na povrchu. Než aby detailně líčil tehdejší pnutí mezi konzervativním a reformním křídlem komunistické strany, ukazuje jeho dopady na konkrétních fiktivních postavách, především studentech nadechujících se ke svobodě.
    První mrtví, zkrvavená československá vlajka, boje před rozhlasem, rozstřílená fasáda Národního muzea – známe to buď z vlastních prožitků, nebo z fotografií a Mawer ty půlstoletí staré události vyvolává z paměti. Poděkujme mu, jak strhujícím způsobem to činí.


Copyright © Dossani milenium group 2000 - 2020
cache: 0000:00:00