Jak na věc


jména pro kluky

Pojmenování jako součást rituálu

     Jsou děti, které se nejmenují „jen“ svým jménem. Ve skutečnosti dostaly do vínku něco navíc - nesou jméno člověka, který zemřel a na nějž mají svým způsobem upomínat. Takový dar i zátěž zároveň často nesou děti z rodin, kde se některý z členů rodiny stal obětí násilí nebo zemřel předčasně.


Co pro nás znamená vlastní jméno?

     Jméno, které rodiče dítěti dají do vínku, mu může dokonce ztížit, nebo naopak usnadnit školní „kariéru“. A důvod? Existují jména, která předem „svádějí“ učitele a vychovatele k rychlým soudům o jejich nositelích. Některá jména automaticky spojují s vyšší inteligencí, s pílí, s poslušností a obecně s lepšími schopnostmi. Jiné děti jsou naopak už předem v nevýhodě - jejich jméno je předem posouvá spíš k těm problémovějším, neposlušným, nápadným dětem. V Německu, kde proběhla studie, která se tímto aspektem jmen zabývala, jsou za spíše přátelské, výkonnější a vychovanější považovány malé Charlotty, Sophie, Marie, Hanny, Alexandři, Maximilianové, Simonové, Lukasové a Jakobové. Naopak Chantal, Mandy, Angelina, Kevin, Justin nebo Maurice se asociují se slabšími výkony a nápadným chováním. Specifické postavení zaujímá jméno Kevin: jak prohlásil jeden z oslovených německých pedagogů, „to není jméno, to je diagnóza.“ Takovému „Kevinovi“ dá pak dost práce, aby dokázal, že nepatří do předem vyhr
     V minulosti nebylo neobvyklé pojmenovat dítě jménem zemřelého sourozence. Rodiče, kteří přežili Holocaust, své děti pojmenovávali po „svých mrtvých“. Zemřelí sourozenci, prarodiče nebo jiní blízcí lidé jako by svým způsobem žili prostřednictvím těch, kdo nesou jejich jména. Není neobvyklé, že ostatní příbuzní pak takové dítě vědomě či podvědomě srovnávají s tím, jehož jméno nese. Nést jméno po zemřelém blízkém člověku je sice svým způsobem velký závazek, nemusí být ale vždy jen zátěží. Takové dědictví může být i posilou a životní inspirací.
     Kateřina Neumannová, lyžařka, olympijská vítězka 1. Se jménem jsem nikdy velký problém neměla, ale trochu mi vadilo, že je dlouhé. Když jsem se učila psát, zabralo mi skoro celou řádku.


Kevin není jméno, ale diagnóza

     Mahulena Bočanová, herečka: 1. Nesnášela jsem své jméno, protože si ze mě samozřejmě dělali všichni stále dokola srandu... a taky si každý mé jméno velice dobře zapamatoval, když jsem udělala nějaký průšvih, protože Mahulena je prostě jedna, těžko se ztratí v davu, Janiček a Ivanek je hodně…


Článek se vztahuje k období asi

     Jméno je „nejdůležitější kotvou naší identity,“ prohlásil ve třicátých letech předchozího století známý americký psycholog Gordon Allport. Podle jeho kolegy Williama E. Waltona je jméno dokonce „určujícím faktorem ve vývoji osobnosti, hledání přátel, a možná dokonce životního úspěchu či neúspěchu“. Většina z nás se se svým jménem identifikovala, ale překvapivě mnoho lidí cítí ke svému jménu averzi. Například mezi Němci je každý desátý dospělý nespokojený s tím, jak ho rodiče pojmenovali, a 43 % z nich dává přednost své přezdívce, kterou se představují a třeba i podepisují. Podle vědců, kteří se věnují výzkumu identity, je v pubertě se svým jménem nespokojená většina lidí. Chtěli by být někým jiným, vymezit se vůči okolí, přijmout novou identitu. Taková nespokojenost obvykle s věkem odezní, ale v některých případech přece jen zůstává i v dospělosti. Profesorka Bettina Hannover, psycholožka z berlínské Svobodné univerzity, spatřuje skutečnou příčinu odmítání vlastního jména ne ve jméně
     4. Myslím, že ano. Já ale věřím tomu, že s duší ještě nenarozených dětí se dá dost dobře komunikovat a že si svoje jméno přinášejí s sebou. Stačí jen dobře poslouchat svou intuici a dát takové jméno, které chce to dítě, a ne takové, které chtějí rodiče. Pak mu s ním bude dobře.
     V naší kulturní tradici to byl rituál křtu, kterým bylo dítě oficiálně uvedeno do společenství, ale jako mnohé jiné rituály i křest u nás ztrácí na všeobecně vnímaném významu. Čím jsme nahradili rituál? Snad „slavnostním“ vyplněním kolonky „jméno“ při příjmu do porodnice?
     1) Jaký vztah jste měl/a ke svému jménu v dětství? 2) Jak vám říkali rodiče, jak kamarádi? 3) Jaký vztah k němu máte dnes? 4) Ovlivňuje osobní zkušenost výběr jména pro děti?
     2. Rodina a kamarádi mě oslovovali Jerome, máma někdy Jeri, spolužáci mi často říkali Ďžerome, pro německé mentálně retardované děti jsem byl Jerry Maus, děti na jazykovém táboře mi říkali Emile.


Copyright © Dossani milenium group 2000 - 2020
cache: 0000:00:00