Jak na věc


hošek daniel ortopedie

Kryštof Hošek – The Plastic Women of the Universe

    Pavel Hošek v této práci akcentoval „biblické, teologické a konfesní aspekty a souvislosti“ a měl na mysli také jednu pozoruhodnou skutečnost – rodinu. Právě naše ukotvení v rodině (v jejím širším aspektu), která bývá sama o sobě rozmanitá, nám klade otázku, zda je možné vlast a národ chápat v rozšířeném smyslu jako příslušnost k určité duchovní, autonomní komunitě, a pokud ano, na základě jakých kritérií – jazyka, kultury, zvyků, náboženského vyznání a praxe, dědictví po předcích, péče o krajinu, péče o polis, etnicity, loajality k systému nebo averze vůči ostatním národům?


Autor Kryštof Hošek a kurátor Robert Janás Ph.D.

    Příkrov národní negativity, zahořklosti, poraženectví a ublíženosti není podle Pavla Hoška na místě. Zvolil pozitivní metodu reflexe národních dějin a nevzdal se ani zrcadlení duchovních tradic, které byly po roce 1948 vrchními ideology režimu považovány za přežité a „kontrarevoluční“. Hoškova originální práce, psaná srozumitelným, pěkným jazykem je otevřena všem čtenářům, kteří by se rádi o duchovních a kulturních tradicích zemí Koruny české dozvěděli víc. Mohla by dobře sloužit jako studijní materiál pro studenty středních a vysokých škol a dostat by se měla i k těm křesťanům různých denominací, kteří jsou s křesťanstvím, Kristem, svou vírou a češstvím zabarikádováni v prostoru, do něhož pouštějí jen někoho. Mnozí čtenáři povedou s autorem polemiku, neboť text není jednoduchý; otřásá iluzemi, vede k náročnému přemýšlení, netváří se jako dogma, které tu bude na věky věků. Spolu s knihou Tomáše Petráčka Západ a jeho víra: 9,5 teze k dopadům Lutherovy reformace (Vyšehrad, 2017), s prací
    Kniha, koncipovaná jako teologická esej, je doplněná řadou tematických citátů, seznamem primární a doplňující literatury a anglickým summary. Obálce v podobě grafické koláže Miroslava Huptycha dominuje pravděpodobně svatý Václav třímající kopí – cválá na koni po kamenité cestě a za ním se z mraků a mlhy vynořuje silueta kostela, zřejmě Svatovítské katedrály. Pochmurná obálka by mohla čtenáře možná trochu zmást, jelikož text skrývající se za ní ponurý rozhodně není. Hoškovy teologické, lépe však polyhistorické úvahy v sobě totiž mají na české poměry mimořádnou míru pozitivity, vedle poučené kritiky a interpretace nabízejí východiska a razí cestu, po níž je i při její náročnosti radost jít.


Proč jsi ho jen nechala utéct, mohl to být skvělý večer

    Esej jako žánr autorovi umožňuje vyjádřit to podstatné. Nezatěžuje čtenáře mnohastránkovými sondami do dějin české státnosti a nevyčerpává se v obrozeneckém a masarykovském chápání dané věci. Určité penzum znalostí, řečeno poetikou Cimrmanovy školy, prostě předpokládá. Jde hlouběji a stále má na zřeteli křesťanské hodnoty a křesťanský přístup člověka k člověku a k tomu, co mu bylo svěřeno jako dar k opatrování – rodná země, respektive místo, kde žiju. Nastavuje tak zrcadlo těm, kteří často, rádi a hlasitě hovoří právě o křesťanských hodnotách, plodech židovsko-křesťanské a antické kultury a zároveň trpí izolacionistickým komplexem. Pro čtenáře křesťanské orientace budou zajímavé Hoškovy úvahy o vlasti jako domovu, o pozemském a nebeském ráji či o tom, je-li naše pozemské putování a ukotvení předzvěstí věčného života. Tento proud autorova myšlení má univerzální charakter a byl by srozumitelný i lidem jiného jazykového a kulturního okruhu.
    Kryštof Hošek patří k nejtalentovanějším mladým českým sochařům současnosti. Je to zapřisáhlý figuralista. To je charakteristika, kterou je potřeba uvést v době, kdy se na rozdíl od předešlých století sochařská tvorba pohybuje v širokém spektru forem od realistického ztvárnění přes abstrakci a v nejnovější době až po různé multimediální a konceptuální instalace objektů. V základním dilematu dnešního sochaře, jestli dělat sochu nebo objekt, vyhrává u Kryštofa Hoška socha.


Přihlášení k odebírání newsletteru

    Kryštof Hošek je sochař realistický. Neusiluje o abstrahování formy. Vytváří postavy s reálnou fyziognomií a skutečnými portrétními rysy, ať už jde o osoby všem známé nebo bytosti, jejichž role je zosobňovat obecnější principy. Po formální stránce jeho sochy zaujmou kvalitou zpracování. Hošek ale nezůstává jen u formy. To by asi návštěvníkům výstav nebo uměleckým sběratelům nestačilo. Zatímco realisticky ladění absolventi sochařství na brněnské Fakultě výtvarných umění obohacují zobrazivou figuru o nové významové roviny nebo výtvarné inovace, problém mnohých realisticky orientovaných studentů sochařství pražské Akademie výtvarných umění spočívá v tom, že u více či méně povedeného veristického zachycení fyziognomie postavy jejich práce končí. Hošek mezi absolventy pražské akademie do značné míry vyniká. Kromě formálních experimentů s různými kombinovanými technikami dodává svým sochám důležitou obsahovou složku, která může mít formu ironického prvku, politického komentáře
    Představitelé výše zmíněných tradic, Cyril a Metoděj, Vojtěch a Ludmila, Václav a Jan Hus, Jan Nepomucký, Jan Amos Komenský, Karel Havlíček, TGM i Patočka, mají, jak pražský teolog dokládá, „ježíšovské rysy. Jsou to příklady bytí pro druhé až do krajnosti, za cenu pronásledování i mučednictví.“ Není-li tedy naše odvolávání se na křesťanskou tradici, tradiční rodinu, víru a kulturu jen hořekováním nad „starými dobrými časy“, měli bychom poměřovat své češství těmi, kdo ho naplňovali službou pro druhé a trváním na pravdě (Kristova vykupitelského příběhu), jež je věčná.


Copyright © Dossani milenium group 2000 - 2020
cache: 0000:00:00