Jak na věc


co je lyrický subjekt

Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze

    Na koncepci subjektů v lyrických dílech pracoval (od poloviny šedesátých let a až do devadesátých let mimo oficiální struktury) žák Jana Mukařovského, Miroslav Červenka. Přivádí myšlení o subjektivitě v lyrice k novému (či pozměněnému) paradigmatu, jež je výrazně ovlivněno tzv. teorií fikčních světů, která se v angloamerickém bádání objevuje na konci sedmdesátých let a během let osmdesátých je systematicky rozpracována. Už ve své disertační práci z konce šedesátých let Červenka zachází s dvěma základními pojmy svých reflexí lyriky – s lyrickým subjektem a subjektem díla. K jejich zásadnímu rozpracování ovšem dochází až v devadesátých letech a s Fikčními světy lyriky (2003).
    Haman, Aleš: Subjekt ve filozofii a umění moderní doby. In: Daniela Hodrová (ed.): Proměny subjektu. Ústav pro českou a světovou literaturu, Praha 1993, s. 5–17.
    Termín lyrický subjekt/lyrické já tedy nevzchází z naivního (tzn. přirozeného, od lat. nativus) způsobu čtení (lyrické) básně. Naopak se ustavuje v prvních dekádách minulého století jako reakce na tento druh recepce. Také se od počátku profiluje jako jeden z tvárných postupů specifické estetiky textové tvorby ve verši._8 A zároveň se etabluje jako vhodná perspektiva rozumění této tvorbě, jako vhodná interpretační figura.


Slovník literárních a jazykových pojmů

    Červenkova obhajoba fikční podstaty lyriky se opírá o dříve zmíněnou Mukařovského estetickou funkci: „[…] fikčnost se zdá být jen jedním z možných důsledků působnosti estetické funkce, jmenovitě jejího izolačního efektu, vytrhávajícího prožitky a akce označené v díle z bezprostředních souvislostí a důsledků v aktuálním světě.“ (Červenka 2003, s. 16). S tímto tvrzením vyčleňuje Červenka lyrické básni svébytnou ontickou sféru, fikční svět, přičemž tento svět u lyrické básně „představují její subjekty“ (ibid., s. 23) a ty pak „lze chápat jako minimální kontext nezbytný pro porozumění básni.“ (ibid., s. 26). Tyto entity jsou v Červenkově podání úhelným kamenem produkce lyrických textů (ustavování zevnitř, skrze subjekt) i jejich recepce (vědomí fikční podstaty subjektů u čtenáře).
    Na první pohled může výsledek tohoto myšlenkového experimentu působit poněkud přehnaně či jako pouhý sofismus, s kterým intuitivně nelze souhlasit. Protiřečí mu prostá, avšak výmluvná formulace, že „básník je ten, kdo píše básně“. Toto zpochybnění autorského individua ve prospěch autora institucionalizovaného není pouhou hříčkou s logikou věci. Jde totiž plně v souladu s pohybem, který souvisí s proměnou subjektivity, tedy s oním pohybem, kdy se autorská subjektivita nutně problematizuje a v lyrické básni hraje prvořadou roli lyrické já a nikoli já pisatele básnického textu. Proto pojem „básník“, toto abstraktum, přechází ze světa aktuálního do světa hry s textem a stává se – řečeno s Červenkou – subjektem díla._23 Biografie tu ustupuje do pozadí ve prospěch jiné, snad ještě podstatnější a skrytější_24 stránky tvůrčí lidské bytosti: „Je to [subjekt díla] konstrukt osobnosti. Osobnost, nikoli biografického jedince, tesá ze sebe ve tmách umělec […].“ (Červenka 2003, s. 48).


Copyright © Dossani milenium group 2000 - 2019
cache: 0000:00:00