Jak na věc


co je lyrický subjekt

Slovník literárních a jazykových pojmů

    Na první pohled může výsledek tohoto myšlenkového experimentu působit poněkud přehnaně či jako pouhý sofismus, s kterým intuitivně nelze souhlasit. Protiřečí mu prostá, avšak výmluvná formulace, že „básník je ten, kdo píše básně“. Toto zpochybnění autorského individua ve prospěch autora institucionalizovaného není pouhou hříčkou s logikou věci. Jde totiž plně v souladu s pohybem, který souvisí s proměnou subjektivity, tedy s oním pohybem, kdy se autorská subjektivita nutně problematizuje a v lyrické básni hraje prvořadou roli lyrické já a nikoli já pisatele básnického textu. Proto pojem „básník“, toto abstraktum, přechází ze světa aktuálního do světa hry s textem a stává se – řečeno s Červenkou – subjektem díla._23 Biografie tu ustupuje do pozadí ve prospěch jiné, snad ještě podstatnější a skrytější_24 stránky tvůrčí lidské bytosti: „Je to [subjekt díla] konstrukt osobnosti. Osobnost, nikoli biografického jedince, tesá ze sebe ve tmách umělec […].“ (Červenka 2003, s. 48).
    Zatímco u lyrického subjektu je tedy na místě shrnující otázka: čí hlas vytváří svou řečí tento (fikční) svět a jaký tento mluvčí je?, v případě subjektu díla se můžeme ptát: jaký je ten, kdo vytvořil tento hlas (hlasy) artikulující tuto báseň? – a odpověď usuzovat nikoli z dostupných a vždy nutně nepřesných biografických dat, nýbrž z povahy i kontinuity takového tvůrčího gesta. Lyrický subjekt je tedy u Červenky kladen jako entita prožívající, představuje spíše pól emocionální; subjekt díla naproti tomu působí jako organizační element, jako inherentní tvůrčí vědomí, pól spíše racionální._22


Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze

    Už dříve jsem narazil na skutečnost, že (například v kontrastu s modelem Jörga Schönerta) jsou termíny „lyrický“, „subjekt“ a „já“ poněkud problematické. Adjektivum „lyrický“ přiřazuje sledovaný pojem příliš jednostranně do centra básnické produkce, k lyrice. Navozuje dojem, že je bezpředmětné uvažovat nad tím, jsou‑li všechny básnické texty skutečně lyrikou a jestli je s významem slova „poezie“ synonymní či nikoli, neboť situace je jasně daná. Zdali je mluvčí v básni opravdu lyrický, je ovšem méně jednoznačné, pokud se věnujeme například experimentální poezii či takovým básnickým textům, které jsou na hranici krátké narace ve verši nebo třeba anekdoty. Geneticky patří přídavné jméno „lyrický“ spíš k hudebně‑performační produkci – anglické lyrics označující texty zpívané v hudbě počínaje melodramem, lidovou písní a jazzem a hiphopem konče, nachází své opodstatnění spíše zde. Zájmeno v sousloví „lyrické já“ zase příliš silně orientuje pojem k ich‑lyrice – například v českých básnických
    Termín lyrický subjekt/lyrické já tedy nevzchází z naivního (tzn. přirozeného, od lat. nativus) způsobu čtení (lyrické) básně. Naopak se ustavuje v prvních dekádách minulého století jako reakce na tento druh recepce. Také se od počátku profiluje jako jeden z tvárných postupů specifické estetiky textové tvorby ve verši._8 A zároveň se etabluje jako vhodná perspektiva rozumění této tvorbě, jako vhodná interpretační figura.


Copyright © Dossani milenium group 2000 - 2020
cache: 0000:00:00